neděle 26. ledna 2014

Dokud se žije musí se slavit!

Když se měly slavit 95 narozeniny mé babičky, ptali jsme se jí co by si tak přála za dar. Přeci jen za takových  let už inspirace na nákup darů dochází. Chvilku se debatovalo, nakonec už někdo rezignovaně poznamenal že už bychom to možná  ani nemuseli slavit, zas budeme kupovat stejně bačkory a podobné trudomyslnosti. "Tak to tedy ne" řekla tehdy ještě velmi čiperná babka, "dokud je člověk živ musí se slavit"!
A bylo. Oslavili jsme pak ještě 100 i 102 narozeniny, vždy jak se patří. Dokud se žije musí se slavit, tak to prostě je. Na rozličné radosti nemá cenu čekat že nějak přijdou samy, je potřeba je aktivně vyhledávat, vymýšlet a jít jim naproti. A tak když přišel první mail od Leony, že by nebylo špatné řádně doslavit H12 padesátku, jiná volba než slavit nepřipadala v úvahu. Během dalších 14 dnů jsem měl trochu problém s poštovním serverem - v digitální době se plánuje rychle - a dalo mi práci vůbec jen vše přečíst (VS prý napočítal 2500 mailů), natož včas na vše reagovat. Centrální mozek akce Leona hlásí stupeň utajení maximální, to přece nemůže se všemi RE, FWD, CC vyjít, copak se dnes dá něco zatajit když odposlouchávaj telefony i kancléřce Merkelové? Bylo by to krásný, ale prostě tomu nevěřím - Mission Impossible!  Koordinace s "Centrem" však probíhá bezchybně, centrální velení i partyzánské jednotky pracují ve vzácné shodě a tak když nastane "D-Day" máme nic netušící oběť H12 nastavenu zády přesně podle plánu a zádumčivé tóny úderné písně "Rudý partyzán" plní prostory hospody "U Sádlů" až se hrnky se sádlem třesou, oslavenec nevěří, netuší, nevěřícně se otáčí a začíná jedna z nejpěknějších narozeninových oslav, kterou jsem kdy zažil, originální už jen v tom že se slaví dávno po narozeninách (vidíte dá se prostě slavit kdykoli). Ostatně podívejte co se o této akci píše ve světě:
Jeden z anglických deníků žasne nad neuvěřitelným odhalením že Sir HonzaDe, známý Johnie Walker není ze Skotska. Dlouho jsme žili v omylu ostrované, on žije v Praze whisky nepije, myslí na pivo a považte ještě k tomu pořád běhá!


A i tradičně k českým úspěchům nedůvěřiví a studení Rakušané dali tuto událost na hlavní stránku ein zwei..

Co dodat více?. snad jen zopakovat ten začátek. Dokud žijeme slavme, užívejme si malé i velké radosti, setkávejme se s fajn lidmi jak to jen jde a kdy to jen jde. Jo a prosím vás kdo a kdy se bude slavit příště?
Těším se na další setkání, v hospodě či při běhu. V této souvislosti děkuji za kladnou odezvu řady účastníků k dalšímu Okoloběhu - tentokrát relativně blízkého Berouna, což vypadá na krajinově vděčný a kilometrově příznivý 30km okruh i s eventuelní půlkovou variantou. Pak to samozřejmě pěkně oslavíme :-)
Termín 8.2. či 15.2. ??? ať to nenecháme usnout..
MVP.


   
  

neděle 19. ledna 2014

Chvála relaxace

Ty běžecké blogy... to se tak pořád člověk dozvídá kde kdo běžel, jak daleko, jak rychle, kam doběhl, případně kam až nedoběhl, kamarádi vám vystavují pod nos své kilometrické tabulky, tréninkové plány, závodní plány, bedny kde stáli..  Ale já se ptám: "Přátelé odpočíváte vy někdy vůbec?" I akční filmový hrdina přece musí spát a jíst, jen se to obvykle během filmu nedozvíme.
Slovo relaxace bylo u nás doma tak trochu tabu. Jako malému Veverkovi mi bylo vštěpováno že "únava a odpočinek je převlečená lenost". Pravda nějak jsem se s tím nakonec sžil a obtěžoval těmito slogany později jako velký Veverka i svou rodinu. Proto když jsem ženě navrhl že bychom mohli společný večer strávit saunováním, mysleli si všichni doma že jsem onemocněl nějakou duševní chorobou. I synové vzhlédli od svých screenů. "Opravdu jsi řekl sauna? Není to nějaký běžecký slang?" ptá se nedůvěřivě paní Veverková. "Ne" říkám, "jsem otevřen novým zážitkům", ale sám se v duchu trochu bojím, že tento nápad byl až příliš odvážný a že to bude nuda k nevydržení. A tak skutečně po pěkném výletě (průzkumném abych při budoucím oběhu Berouna nebloudil, ale to jen tak mezi námi běhouny) se vydáváme do jednoho známého pražského sauna city. Na poslední zážitek tohoto druhu mám nepěkné vzpomínky. Syn si při pádu na bělostné dlaždičky tehdy rozbil ústa takovým způsobem, že naše Adams family během chvilky vytvořila v klidném wellness centru scénu jak do filmu od Hitchcocka. Tehdy jsem se zařekl že už nikdy, prostě nikdy. Ale to ošemetné Nevermore...


Jsem tu poněkud dezorientovaný, v zabahněných botách z výletu stoupám před zrcadlem wellness na bílý kobereček, omylem vstupuji do dámských šaten, ale nakonec přeci jen už zabalen do prostěradla jsem tažen za uzel směr sauna city. Paní Veverková si nenechává ujít tuto příležitost - která se jak si myslí už nebude nikdy opakovat - a po vstupu do foyer mi říká tak aby to všichni okolo slyšeli: "Pěkně pozdrav a ne aby ses tu rozhlížel jako nějaký obšourník"! Slečny za barem se účastně usmívají. Ale už jsme v jednom ze stavení saunacity, a já po tomto stresovém začátku opravdu potřebuji tu relaxaci. Tak se poddávám vyhřívání, vnímám syčení žhavých kamenů i tlumené ševelení saunujících a s útržky jejich hovorů se nechávám pomalu přenést do minulosti a do dětství, tělo i mysl se uklidní, přemýšlím jestli jsem toto někdy vlastně vůbec zažil. Myšlenky vplouvají a odplouvají z mysli, probíhá něco jako defragmentace disku napadne mě. Zkrátka ta relaxace není ale vůbec nepříjemná. Sauna 2014 je určitě něco jiného než Sauna 1976, kdy 10 lidí více klepalo kosu než se hřálo pod jedním infrazářičem a pak nás postříkala bába v gumovkách hadicí. Celé to prostředí je neskutečně kultivované,  lidi se chovají decentně, přestože jich je hodně. V prostěradlech sedí u baru, či leží v lenoškách, žádný hluk, vše působí vlastně úplně přirozeně, nahota je to poslední co by tu člověka nějak excitovalo, a pohled na kolemjdoucí ladné křivky je pouze relaxačním bonusem. "Žiješ, není Ti špatně? ptá se starostlivě paní Veverková, když mě vidí snad poprvé v životě takto odpočívat a přináší od baru ovocný nápoj "Exotický polibek". Po třetím saunovém cyklu jsem již natolik tělesně i duševně zharmonizován, že se mi opravdu podlamují nohy. To je fakt ultrasauna říkám si, takhle jsem nebyl vyřízený snad po žádném sportování. Ale podtrženo sečteno, zážitek opravdu veskrze pozitivní, budu prostě občas odpočívat. Relaxaci, navíc s takovým estetickospolečenským rozměrem lze považovat snad až za kulturní zážitek.
A tak akční hrdinové všech filmů a běhů, mějte sebe a své klouby a nervy rádi a občas jim prostě dovolte orazit, oni ty kilometry vám určitě nikam neutečou.
P.S. Druhý den jsem ten důkladný odpočinek ale přeci jen šel raději trochu rozběhat, aby mi to snad nedejbože nezůstalo...      

neděle 12. ledna 2014

Okolo Chelmsfordu

Ne, nehráblo mi, neplánuji začít obíhat anglická města ( i když..)  ne,  jen občas člověk musí vzít za vděk tím, co se zrovna nabízí. Na druhou stranu Chelmsford to je prostě moje srdeční záležitost. Před 5 lety jsem tady poprvé okusil jak se zbavit tíhy na duši během, a tak tohle místo bude už vždycky u mě mít tak trochu výjimečný statut. Běh mi tu nahrazoval společnost, dopravu i zábavu a s jeho pomocí jsem pomalu objevoval a osidloval krok za krokem do té doby neznámé území ostrova. Místo a město, o kterém jsme nikdo nikdy předtím neslyšeli (když někdo jede do Anglie tak přece vždycky do Londýna že), se tak postupně stávalo mým druhým domovem. Magickou se tehdy zdála cedulka s nápisem „Public footpath“ která v Essexu ve východní Anglii znamená většinou stěží znatelnou pěšinku mezi nekonečnými poli. 


Galleywood
                  
Naštěstí tu neproběhla kolektivizace a tak ty meze tu pořád jsou. S postupnou explorací přibývalo známých pěšinek, kilometrů na nich také až jednou jsem doběhl až k cestě označené přímo dvojkrálovsky. V roce 1888 královna Viktorie povýšila město na okresní a byly vytýčeny okresní hranice. O sto let
později královna Alžběta II mohla zjistit jak se tyto hranice změnily. Z původní malé osady, která ke svému přežití musela prokopat kanál až k moři, vzniklo krajské město a kolem něj  21 mil dlouhý okruh - Centenary Circle, stoletý „zelený okruh“ , vedený pokud to jde po zmíněných footpaths.
Tehdy jsem si tak tiše snil – jó to by byl počin to celý oběhnout, ale sakra 30km to je prostě úplně nepředstavitelná vzdálenost. Ale ta relativita...  Po 3 letech koukám znova na vodou zaplavené pěšiny a říkám si sakra vždyť je to jenom něco přes 30km, to by bylo pěkný to celý oběhnout. A tak večer po práci vybíhám na průzkumy. Nikde nikdo jen jeden úchyl z Prahy v kanárkově žluté bundičce se světýlkem na zadku a na hlavě a vyjící psi v dáli. Cedulka footpath míří někam do noční rozvodněné řeky. Průzkumy moc naděje nedávají, pole připomíná spíše bažinu a podpora  kolegů - když nepůjde běžet půjde aspoň plavat – poněkud zadrhává. Ale jak známo kde je vůle tam je cesta a tak brzy ráno ještě za tmy vybíhám z Broomfieldu ( přeložte si třeba Smetákov) na Stoletý Okruh.
Cesta vede nejprve místním hřbitovem, inu berme co je, alespoň je asfaltová. Brzy je ale jasné, že mě čeká přes 30km boje s essexským blátem a vodou. Občas nesjízdné pro traktor, rozdupané od koní a dobytka, zapadám po kotníky, ale i bahnem to nakonec jde, jen lehce našlapovat a malé kroky aby se člověk nestačil propadnout, jen tak si létat.
Chelmer River Navigation

Občas přeci jen přijde vysvobození v podobě zpevněné cesty, občas je to zas naopak brázda jako od kolegů bratranců s ruchadlem. Proběhnu malebným Writtle do místní Stromovky – Hylands Parku. V bílém domě na obrázku žila do poloviny jakási zchudlá hraběnka, dům jí padal na hlavu a tak když to na ní celé spadlo a odebrala se na odpočinek, dědicové žádní, město celý areál pohltilo ale je fakt že starají se o to dobře.

Hylands Park


Mířím na jih do Galleywoodu, a opět ta relativita, už jsem rád i za jen trochu tužší bahno. Občas nevěřím že to ti Britové myslej vážně, šipka míří do mokrého pole, kde prostě žádná cesta nevede a navigace hlásí další bod osamělý strom. I ty Brite! Ale o Britech jen dobře, stále mě tu bude dostávat jak jsou k sobě milí. Každý hned zdraví usmívá se, ptá se kam běžím, popřeje šťastnou cestu, případně se několikrát omluví když jeho zabahněný pes moc doráží, tohle mi zas bude doma chybět, hned na letišti zase začnou ty otrávený ksichty. Jak se máš? Ale stojí to za… Copak se to nikdy nenaučíme být k sobě milí? Budu se usmívat jako místní domorodci a hotovo.
Chelmer River, Sandon Lock

 Už se ale pomalu sám sebe začínám bát, smrdutý bahnivec od hlavy až k patě, volně splývám s okolím. Ale už jsem ve známých pěšinkách Chelmer river, Springfield, v místní čtvrti bohatců působí postava od bláta poněkud nepatřičně, na čistém chodníku zanechávám hnědou stopu. Dostávám se tak k dalšímu záchytnému bodu, chrámu konzumu Sainsbury´s , kde již tisíce věřících tlačí své přeplněné vozíky se zbožím do svých velkých aut. Pokoj s vámi žehnám vám, ať se vám to povede za víkend vše sníst. Posledních pár skrytých odboček, mostíků a ohrad, poslední cesta přes pole a stoletý okruh se uzavírá. Broomfieldský kostelík vyzvání poledne a já mám zase o jedno kolečko víc.
Broomfield Mill

11.1.2014 Centenary Circle, Chelmsford, UK, 36km , itinerář i gpstrack na www.essexwalks.com     


neděle 5. ledna 2014

Okolo Prahy (nultý ročník POPu)

Když už má celý tento počin název Cesta okolo města a dává si neskromně za  - řekněme si to na rovinu - velmi dlouhodobý cíl oběhnout některá česká města, nelze se tomuto příspěvku zcela úplně vyhnout. Na začátek a hned největší město. Oběh Prahy znamenal jednak určitý přelom v mém vnímání vzdáleností, kterou jsem schopen uběhnout a také díky této vpravdě happeningové události se postupně začala rodit myšlenka COMu a tedy i tohoto blogprostoru. Ale žádný strach, k dalšímu plýtvání střelivem a ožvýkávání tématu, který byl podrobně popsán na několika webech (H12, VS, Advid) včetně Digiho fotodokumentace se nechystám. Konečně ve virtuálnu, kde čas běží rychleji, už se jedná o historickou událost staršího data. Zde jen stručné konstatování pro případné kronikáře, kteří budou v budoucnu mapovat počátky neobvyklého sociologického fenomenu z desátých let 21 století, kdy se velké populační celky najednou rozběhly a posléze zcela pozměnily mapu Evropy, pojmenovaného "běh národů": K této události došlo 28.12. AD 2013 a tečka. Itinerář prozatím zanechám na stejném místě kdyby se náhodou za rok třeba nedejbože hodil a další doufejme k němu budou postupně přibývat. Konečně českých (a moravských) měst dohromady je neuvěřitelných 602 (pokud wiki nelže) a to bez dříve nejmenšího českého města Rabštejna s celými 25 obyvateli, který již bohužel dnes statut města nemá. To je ovšem cíl na několik životů, proto pro začátek obíhání a udržení motivace, bude s výhodou základní zadání usměrnit na oběh 12 statutárních měst nad 50 tis. obyvatel s rozšířenou verzí 15 statutárních měst, případně 50 měst krajských a tak dále a tak dále až do naprostého uběhání a zblbnutí..

10km Dívčí hrady
34km Seběh do Šáreckého údolí
44km Trojský kanál
63km Hostivařská přehrada

sobota 4. ledna 2014

Resuscitace 2014

Někdy na konci minulého tisíciletí jsem se vydal do webového éteru. Nastudoval jsem základy html jazyka a začal si zapisovat poznámky z horolezeckých výletů, které jsme podnikali s kamarády. Postupně tak začaly vznikat "Horské stránky". Žádný závratný výkon řeknete si, když si kliknete na odkaz, ale dnes po 13 letech když si představím toho vloženého času a úsilí, je mi až trochu líto že na ně padá prach kyberprostoru. Oprášit je by bylo jako se snažit vystavět ze zříceniny nový hrad. Etapa psaní stránek a přeneseně i jedna fáze mého života skončila a tak si myslím že pokud se zase podívat do webového prostoru, chce to trosky zakonzervovat aby na vás nepadaly šutry a zas zkusit něco nového. To se dnes s hrady dělá.
Běhání ke mě přišlo podobně jako ke známé filmové postavě FG. Našlo si mě v době kdy jsem moc nevěděl co, jak a kudy dál. Jistoty v nejistém světě zmizely, sám se sebou v cizí zemi vytržený z kořenů jsem bloudil bezvýraznou krajinou, když najednou jsem zjistil že...Běžím. V obleku a polobotkách běžím po cestě do polí. Jo musel jsem se pak vrátit, na podruhé už to bylo řízenější, ale ten první běh mi z paměti hned tak nevyvane. Něco skončilo a něco nového jím začalo.
Od té doby mě to nepustilo, běhat mě prostě těší, běhání děkuji za podanou ruku k cestě dál, běhání mě přivedlo k lidem, které bych jinak asi nikdy nepotkal a do míst kam bych třeba nikdy nešel. Pomáhá mi "dobíhat" věci do konce, trénuje k vytrvalosti, to vůbec není málo.
V loňském roce vše nějak kulminovalo, od prvního nesmělého maratonského pokusu před dvěma lety jsme proběhli s PK barokními maratony s VS horskými výzvami a konec roku 2013 jsme v kruhu přátel H12 oslavili ultraoběhem "Okolo Prahy". Už to zas vypadá, že asi začíná nějaká nová etapa. Byla by škoda se alespoň nepokusit ji písemně zachytit..