Až se Ještěd zeptá...

S tím běháním to teď není vůbec valný, ta slabá vůle ta pohodlnost, pořád nějaké výmluvy na práci, na rodinné kredity. Ale Liberec se nezadržitelně blíží a silueta Ještědu mi nedá spát. A co až se Ješted zeptá jak jsem trénoval kopce.. a že on se sakra zeptá. I když klidné spaní teď nemám z úplně jiného důvodu. Do kolen mě dostal Baldýnského článek v LN "Do Tater už nikdy, kečup iba k raňajkám, skibus nepremáva". Se zkušeností z předešlého víkendu mu musím trochu dát za pravdu. V Tatrách sice všechno nějak funguje, ale tak nějak jenom trochu, někdy ještě méně, někdy vůbec. Už jen to popradské nádraží, kde vás vlak rozespalého vyvrhne do stoky, proti které je Sherwood u pražského hlavního nádraží zámeckým parkem. Mátožné postavy metabolizující zbytky levného alkoholu, žebrající o nějaký cent, vše zavřené, jen hučící automat na kávu. Ale jezdíme sem pořád rádi, přestože jak píše v článku Baldýnský "nás Tatry nechtějí". Ale když je miluješ není co řešit, abych parafrázoval známý slogan. A tak zas míříme s kamarády na pár dní za trochou aktivního odpočinku. Počasí jarní, sněhu minimálně, už se vidím v nějaké sluncem zalité jižní stěně a večer u borovičky s horcom, i ty kopce vlastně takto nějaké natrénuju až se ten Ještěd zeptá. Výstup s plnou polní Studenou dolinou v sandálech je slibný začátek "Obsadené" hlásí chatař v poloprázdné chatě, když před polednem přicházíme. "Ale vždyť jste nám potvrdil rezervaci". Obsadené možte na povalu. Nevadí, když je miluješ... Za hodinku už ukusujeme cepíny žlab vedoucí na Východní slavkovskou věž. V sedle chvíli pozorujeme horolezce vracející se Vareškovým hřebenem ze Slavkovskému štítu a pak už spěcháme dolů na večeru. Slunce zapadá, nebe bez poskvrny a málo co nasvědčuje tomu že zítra bude vše ale úplně vše zcela jinak. Ráno sice ještě vylezeme sněhovým žlábkem do Studeného sedla, ale po hřebenu na Východní Vysokou už se nám v hustém sněžení a stále sílícím větru nechce. Radši valíme zpět k chatě a na povale pak celé dopoledne můžeme vést rokerské řeči, koukat se z okna na sílící vichřici a být rádi že nejsme venku.

 

Východní slavkovská věž

Je až zarážející jak pověstná teorie chaosu platí, řetězec mnoha událostí by stačilo někde náhodně  přerušit nebo i jen pozdržet a osudy by se mohly točit úplně jinak. V 17:00 pak jeden telefon způsobí, že se na svět budu koukat už pořád trochu jinýma očima. "Zraněný v lavině byli byste ochotní jít pomoct?" ptá se chatař. "Ano, jasně".. Po 5 hodinách se vracíme z vichřicí zmítané doliny  s fyzickými a psychickými silami úplně v koncích a stále nemůžeme uvěřit, že se TO opravdu stalo. Být svědkem smrti v horách, je kruté, vaše veškerá energie vydaná byla tak žalostně nicotná proti síle přírody.
Následující týden prostě nic nefunguje, psychosomatika pracuje na plné obrátky. Hlava ani tělo neposlouchá, nic nějak nemá cenu, vše se zdá zbytečný, nějaký oběh Liberce, na který jsem se ještě před pár dny neskutečně těšil, je mi (nerad to tu vůbec vyslovuji) úplně ukradený. Přesto jedu, třeba mě moji běžečtí přátelé přivedou na jiné myšlenky. Už od prvních kilometrů však vím, že to dnes asi nepůjde. Hlava neposlouchá nohy neposlouchaj, záda bolí a tak nějak v nich pořád mrazí. Dnes se mi prostě trpět ani běžet nechce, a zas vidět ten vířící sníh... To je ale jenom můj boj.

Ultraběžci potvrdili, že nějaká nepřízeň počasí je nemůže rozhodit. Jsem rád, že alespoň půlku trati jsem s vámi byl a velká poklona všem co v takovém pěkném jarním počasí vůbec vystrčili nos. Sněho-deštivé Jizerno se opravdu předvedlo, takhle tu ale umí občas být i většinu léta. Obzvláště smekám před dívčí Zoo sekcí, která startovala přímo do mlhy a vánice na Ještědu, o neskutečném výkonu Jany, která to absolvovala celé ani nemluvím. No a nemohu si odpustit velkou poklonu organizátorovi VS, který s nevšední (ovšem jemu vlastní) pečlivostí vše vymyslel, připravil, zapsal a zajistil. Mě ovšem nezbývá než se na liberecký okruh vrátit znovu v nějakém náhradním temínu. Neoběhnout svůj Geburtsstadt to prostě nejde. Napíšu vám sem pak o těch výhledech, které vám tentokrát Jizerské upřely a které by vám byl VS tak rád ukázal. Tentokrát zbylo bohužel vše na naši představivosti.

 

Tak támhle by byl vidět Ještěd a celá trasa

 

Jako tradičně se fotodokumentace opět ujali Bubo A Pavel Zámostný, odkazuju zde tedy na jejich archivy a přidávám obrázek který říká o akci asi vše. To že událost jistě světového významu (nepochybuji že to byla světová premiéra) zpracují literárně podrobně další bloggeři netřeba dodávat.

 

 

 

 

Lázeňský běh

To si vždy nad sebou povzdychnu, když se dozvím o někom či něčem významném co si tak nějak významně existuje či existovalo, aniž bych o tom měl tušení. Tak třeba ta ostuda když jsem se já dítě za železnou oponou dozvěděl o existenci Johna Lennona, až když ho zastřelili. Další podobnou lekci jsem dostal včera. Nebylo to až tak strašný jako s tím Johnem, ale přesto. Lázní v Čechách zas tak moc nemáme a tak mě úplně zaskočila existence lázní Mšené u Roudnice nad Labem. Zlé jazyky sice tvrdí, že ta minerální voda kvůli které tu lázně v roce 1796 vznikly už vzala za své příliš důkladnou činností socialistických zemědělců, ale ať je to jak chce, lázně vcelku prosperují. V krajině tak nudné samá pole a rovina se najednou propadnete do dolíku, vjedete do lesíka a jste v secesním světě, jako z plakátu Alfonse Muchy. Několik pavilonů v malebném lesoparku ze začátku minulého století pěkně udržovaných, hosté na procházce, odpočinkové klima na vás dýchne tak, že máte chuť okamžitě usnout. Tak do této lokality umístila relaxační rodinná sekce oslavu významných jubileí. Běžecké potřeby mám však sebou tak se těším, že si to jedení, pití a všeobecné slavení a láznění řádně zpestřím výběhem po lázeňském lesním okruhu. Nakonec je z toho jen procházka neboť po pobytu v 30 st bazénu aktivita a motivace zvolna mizí. Ale zas tak lehce mě nedostanou! Oslava končí druhý den po snídani a pak odpočinkové skupině proste uteču směr Praha. 

Dvorana v lázních Mšené

Bažina u lázeňského okruhu

S lázněmi Mšené je spjatý jeden zajímavý osud, který nemohu nezmínit - zas další člověk o kterém jsem neměl tušení. Jaká je spojitost mezi Atom dómem v Hirošimě a Lázněmi Mšené? Hlavní budovu zvanou Dvorana vyprojektoval a postavil Josef Letzel jako svou jedinou stavbu v Čechách. Většinu svého profesního života pobýval v Japonsku, kde byla podle jeho návrhů postavena řada objektů pomocí tehdy revoluční techniky železobetonových konstrukcí. Jeho průmyslový palác v Hirošimě jako jediná stavba v epicentru po svržení atomové bomby zůstala stát a dnes je z ní Atom dóm – památník na tuto událost, zanechaný tak jak vypadal 6.8.1945. 

Atom dóm v Hirošimě

Průčelí Letzelovy Dvorany ve Mšeném

Japonci na Letzela nezapomněli a často se stane, že do Mšeného zavítá nějaký japonský architekt aby si prohlédl jeho dílo. Zanechávám už ale Dvoranu i lázně za sebou a po lázeňském okruhu pěšinkařím,  užívám si terénu pak mě to zas najednou vyplivne v té bezútěšné krajině plné poli žádná cestičky pro běhače žádné, jen rovná silnice bez konce. Pak se ale v dálce objeví známý obrys a mě je jasné, že trasa dnes bude vypadat úplně jinak. Otáčím směr a mířím od Prahy, přitahován magickou silou a jako kdysi Praotec mířím k Řípu ze kterého zrovna slétají rogalisté - inu každý svého adrenalinu strůjcem.

Říp již od Ctiněvsi

Takovej krásnej kopec ten tu prostě nemůžu jen tak nechat ať ten můj transportní běh dopadne, jak chce. Když je vidět cil, je to tak nějak jednodušší něco je jasně před vámi, žádné pochyby. Dobíhám na vrchol a na vyhlídce slyším za sebou pochvalné pokřiky. No tak ještě trochu přidám rychlost aby viděli, že nejsem žádné vořezávátko a vzápětí se málem přizabiju o kořen. Tlumeny smích za mnou mi připomene známé přísloví o pýše a pádu. Rotunda Sv. Jiří svíti novým žlutým nátěrem a tak krátký pohled a zas mažu dolů a už konečně - směrem ku Praze. Z Řípu do Kralup vede červeně značená Dvořákova stezka - i když Tonda chodil jen z Nelahozevsi 3km do Kralup k příbuzným - a té se teď budu držet. Vede opět mezi těmi poli na jejichž mezích a lesních okrajích je plno posedů, pevně doufám že prázdných. Je to hodně nepříjemné běžet sám krajinou a stále být potenciálně na mušce členům mysliveckého svazu. Názvy obcí  kolem jsou tu kolem Řípu někdy až bizarní Peruc, Evaň, Poplze, Mnetěš, u Jeniněvsi je krásně obnovený rozcestník, takže ať už kdo věří čemu chce, bezpečně trefí směr do Mekky či Vatikánu. 

Rozcestník za Jeniněvsí

Čas je ale neúprosný asi se moc cestou kochám nebo snad ještě to dobré víno z oslavy není spáleno, až do Prahy dnes bohužel nedoběhnu. Končím tedy po 40km jako kdysi malý Dvořák v Kralupech nad Vltavou a dále se už vezu po kolejích. Ale ty dopravně vlastivědné běhy to snad ani není sportování to je prostě potěšení pro tělo i duši. Ještě že další už se tak blíží i když až se Ještěd zeptá cos dělal Veverko na Řípu nevím nevím co odpovím..