sobota 12. listopadu 2016

Pobíhání v Sudetengau

Genia loci vnímáme různě, někdo vnímá krajinu jen okrajově skoro jako kulisu při přesunu z A do B, jiný má naopak dobře vyvinuté detektory k vnímání "energie" místa. Jsou lokality kam se rádi vracíme, kde je nám z nějakého důvodu dobře na duchu, některým se spíše podruhé raději vyhneme, co já vím, třeba kvůli nějaké tíživé vzpomínce, či těžké stopě historie, nebo prostě proto že to tam stopa civilizace zlikvidovala. Sudety, mám dojem, jsou z toho druhého soudku. Dojem zkázy a utrpení se mísí s obdivem k tomu kusu nádherné krajiny, kterou procházíte. Život, který zde od středověku pulzoval, byl po válce nemilosrdně vyhnán. Našinec, se v tomhle prostoru necítí zrovna úplně nejlíp. Tak nějak v roli mezi obětí i pachatelem. Je to dávno, nás se to už moc netýká, řeknete si třeba, ale stačí si přečíst takovou Noc, či Vyhnání Gerty Schnirch a jste v tom zas až po uši. To mě tak napadá když přijíždíme do Jelení či Hirschenstandu, poslední obci před německou hranicí kousek za Karlsbadem.


Píši obec, ale jsou to jen tři domy daleko od sebe na travnaté větrné pláni, jinak bylo vše, co zůstalo po téměř 900 obyvatelích, buldozery srovnáno se zemí. Jel se tudy totiž v 60 letech Závod míru, a vrchnost nechtěla, aby sportovci z bratrských zemí koukali na rozvaliny. My tu máme v Jelení takové indické afterparty s kamarády z našeho letního cestování, v jednom z těchto tří domů se ta indická mise celá upekla.
Zatímco jogíni se oddávají rannímu cvičení v jurtě, vybíhám coby nejogín do těch větrných luk, nikde nikdo, žádný pytlák, žádný migrant, čistá nula. Po silničce si to namířím směrem k Rolavě, nebo Rohlau, obci, kterou potkal stejný osud jako Jelení a jako mnoho jiných. Jen vítr a nekonečné louky. Malá odbočka mě zavede na místo zvané Sauersack, zbytky továrny na zpracování rudy, a zajateckého tábora schované v lese u silnice. Stojím uprostřed rozpadajících se, mechem porostlých betonových konstrukcí, kterými prorůstají stromy, dešťové kapky s ozvěnou dopadají na schody co už dávno nikam nevedou. Uf těžký místo. Nedaleko je památníček 5 rusů. kteří se pokusili z tábora utéct, vzorně udržovaný místními bolševiky. Raději pryč odtud.


Vydám se směrem k hranicím, ó milý Schengene jak dlouho si tě ještě užijeme, je to tak skvělé mít hraniční louži a né závoru. Achtung! Ve Weiterglasshütte na Loipenkreuz je německý turista. "Tópryten" sagt er, "Hallo" říkám, máme asi oba radost, že vidíme živou duši. Běžím podél hranice, cesta je skvěle udržovaná - inu Německo - pěkně se vlní úplně vidím ty krásné běžkařské stopy, kterými je zdejší region protkaný, déšť se mění na sníh a zase zpátky. Musím ale pomalu zpět za jogíny, už mají určitě docvičeno. Tak ještě jednou Achtung Grenze a sbíhám dolů do Jelení. Na obrovské pláni není, jak jinak, ani noha, žádná připomínka života v téhle krajině. Na místě původního kostela postavili potomci obyvatel zvonici, trčí z louky jak další výmluvné torzo.


Jedním z domů, co zbyly, je pekařova "Villa". Místní hirschenstandský pekař to byl totiž koumák, sestrojil si nějaké udělátko, aby mohl péct stále a tak dodávat pečivo ve velkém množství do okolních vesnic, které objížděl se psím spřežením. Vedlo se mu dobře a tak si dokonce postavil 2 patrový výstavní dům naproti své pekárně. Bytelný, rekreantům Ministerstva vnitra se tam líbilo až skoro do přelomu 20 a 21 století. Pak měl Villu potkat stejný osud jako ty ostatní domy. Ale zdá se, že nepotká. Alice a Anbu se stali spolu se svými 2 dětmi po 70 letech prvními čtyřmi stálými obyvateli Jelení. Nepečou sice pečivo, vaří však skvělá indická jídla, postupně opravují "Villu" a snaží se vrátit život do tohoto ztraceného kousku země. Zdá se to skoro nemožné, projekt na celý život, ale nejsou na to sami. Sociální sítě jsou mocné, a tak se vám může stát, že tu třeba potkáte londýnského instalatéra, či brigádnici z Kanady, kteří přijeli pomoct za byt a stravu a žijí tu chvilku v Jelení mezi jeleny."      


Je neděle večer a nám nezbývá než opustit tuto komunitní pospolitost, ještě ochutnat poslední pikantní indické sousto, zamířit zpět do velkoměsta a zanechat osadníky v pustině Sudetengau. A v zadním okénku auta jen tma a čerstvý sníh pokrývající místo bývalé pekárny, bývalého kostela, bývalého domu pana starosty, bývalé hasičské zbrojnice, bývalé továrny a bývalého zajateckého tábora. Ale v bývalé pekařově Ville se svítí...              
           

čtvrtek 10. listopadu 2016

POP4 - chvilka pro spam

75km pražským "zeleným" okruhem s trochou industriálu, toť výroční akcička iThinkBeer, pivního hash spolku s běžeckým problémem (viz ZDE ). I přes nepřízeň gregoriánského kalendáře v letošním roce tato oslava 5 Adventu, zhodnocení běžeckého roku a vyběhání vánočních cukrovinek proběhne a to 26.12.2016. Není to sice ideální, ale tradici povánočního a předsilvestrovského termínu bude učiněno zadost. Dobrá zpráva je, že logistika z minulých let zůstává zachována - tedy opět "3 in 1" - start, cíl, hospoda na sportovišti Hamr Braník. V kuloárech se opět diskutovala myšlenka dvourychlostního POPu, ale nakonec jsme si řekli, že se rychlonožové případně domluví individuálně a upřednostní se komunitní charakter akce. Čili ti rychlejší/pomalejší nechť si prosím individuálně doladí své časoprostory. Po zkušenosti z minulých let, kdy většina zúčastněných strávila na trase cca 10 hodin, je pro letošek časový harmonogram následující:
7:45 sraz, 8:00 start z Hamru, 18:00 rezervace hospody na Hamru. Dřívější start letos nepůjde, protože i na Hamru, kde jinak mají otevřeno 365 dní v roce svátky světí a neotevřou tedy v 7 ale až v 7:45.
Věřím, že trochu krkolomný termín 2 vánočního svátku vás neodradí a těším se na setkání. Jako obvykle přidávám odkazy na

                                   Přihlašovadlo   Itinerář   Zajímavosti na trase   GPX

POP 2014

středa 21. září 2016

2x zpátky do Tater


Když se tak zamýšlím, kdy jsem byl poprvé uhranut až uštknut Tatrami, musím vzpomenout na suché WC v mezipatře u babičky v oprýskaném sudetském činžáku u trati. Venku sněžilo, občas projel vlak, který otřásal domem až v základech a studený vítr profukoval odpadním potrubím a ovíval potrubí tělesné a já měl před očima záchodovou výzdobu zakrývající odloupnutou omítku v podobě starého tatranského kalendáře. A tak jsem či mohl číst názvy jednotlivých stránek. Tatry na jaře i v zimě, Mengusovská dolina, údolí Zlomísk, Rysy, vše vypadalo až neskutečně, takový kopce přece ani nemohou existovat, myslel jsem si tehdy. Poprvé jsem se tam dostal v patnácti, a když jsem otevřel ospalé oči po noční cestě vlakem hned nad nádražím na mě shlížela obrovská hora z kamení a sněhu. Ten dojem neskutečná mi z Tater zůstal až dodnes, a kdykoli sem přijedu, mísí se pocity obdivu, respektu a nějakého štěstí že jsem zase tady. Do Tater se jezdí lyžovat, chodit, lézt, ale že by se zde běhalo o tom jsem zatím moc neslyšel. Hory si zde stále ponechávají takový trochu statut nedostupnosti, na chaty stále nosí proviant nosiči jako za časů Dr. Téryho, a pokud nepočítám lanovku na Lomnický, štít, výdobytky civilizace zůstávají v předhůří. 


Zelené pleso a Černý štít v pozadí

"Co bys Veverko řekl takovému podniku Trans Tatras?" ptám se takhle svého sudetského bratrance.
"Myslíš jako tahle?" objeví se řádek v mailu spolu s odkazem na briskně naklikanou trasu.
Naše trasy až na malé nuance jsou shodné, ostatně moc možností jak projít Tatry od východu na západ není. I pro sudetského bratránka jsou Tatry srdeční záležitostí, strávil tu daleko víc času než já ve stěnách a žlabech a idea podívat se po letech na místa činu tedy padá na úrodnou půdu. A přeběhnout to k tomu celé? Deset bodů! Pokud mě paměť neklame, spolu jsme tu vlastně nikdy nic nepodnikli, opojeni porevoluční blízkostí Alp, jsme jezdili za sportováním spíše tam. Te to tedy taková Veverkovská premiéra, návrat do Tater. 



Cesta na Svišťovku
A tak začíná pracovat moje CK Bankrot, v éře internetu je to plánování na pár kliku, bratrance Veverkovce doplňuje novopečený člen Alpského svazu Jan XII a hvězdný navigátor Malý medvěd, sanatorium Dr Guhra je připraveno poskytnout nocleh, hotel Permon převzít zásilku civilizačních převleků (laskavé díky TBirdovi za zásilku) a přátelé že Slovenska poskytnout dopravu zpět z cíle k vlaku. V magické datum 9. 9. v 9:09 pm začíná dlouhý tatranský víkend. Do Tater jsem vždy balil dlouze a na těžko, hromada oblečení a železa se nakonec nějak vešla do obřího báglu, občas ještě po stranách doplněného lyžemi, teď při přípravě visí na šňůře triko, trenky a čepice. Bude to fakt stačit? Ne! Ještě pantofle do vlaku a sanatoria ať nejsem za prase a čisté triko. Výpravu nám nechtěně zahajuje předskokan v Kyjích, který zastaví vlak o celou hodinu, a je to tedy věru nemilý pohled na nebožtíka zrovna cestou do hor. Ovšem to ještě netušíme, že VS bude celý víkend z rukávu tahat historky, kde se to umrlci v lavině či jinde, vcelku či s oddělenými částmi těla bude jen hemžit (a H12 bude volat „jen s dobrým koncem prosím“). Přeběh Tater zahajujeme na východě ve Ždiaru a Monkovou (jazzmani ocení, že černý klavírista Thelonious Monk zde má ve střední Evropě svou dolinu, možná je to ale jinak) dolinou míříme ke geologickému předělu na Kopském sedle. 
Z Belianských do Vysokých
Klouzavý vápenec Belianských Tater měníme za žulu a chodníky různé kvality. "Rovinky a zkopce běžíme" tak praví nepsaný zákon iTB, je to ale někdy hodně krkolomný běh a tak kochání se okolím je lepší nechat na stoupání a raději koukat pod nohy. Inu školácká chyba, měli jsme začít Milošovou abecedou, jak připomíná MM. Hra na kamzíky nicméně pokračuje i při seběhu že Svišťovky. No a pak už nás čekají jen dokopce a lezecké partie Priečneho sedla a Prielomu. Tam mě posedne nostalgie, dotek kamene mě vrací zpět do nedávné minulosti do tatranských stěn, a tak si užívám ten vertikální pohyb, míjím celý maďarský autobus na řetězu a nejradši bych to že sedla vzal rovnou na hřeben Vysoké. H12 i MM zvládli svůj tatranský lezecký křest s řetězy na výbornou, jediné co je divné že celou dobu výstupu Dvanáctka vůbec, ale opravdu vůbec nic neříká. Tak ho nikdo neznáme.

Priečne sedlo

a H12 tesně pod ním

Sestup z Prielomu
Stavidla však povolují při vstupu na pevnou zem a tak se můžeme dozvědět plno pěkných historek např. tu o kojícím opičákovi. Nebo to byl myšák? Časové údaje na rozcestnících se nám daří i při rychlé chůzi do kopce krátit o 50% procent a já jsem moc rád (a taky jsem to hned na nádraží vyhlásil), že potraviny ani lahodné nápoje - tedy vlastně odporné roztoky z plesnivého ječmene jak praví prim. Nešpor - nemusím tentokrát vdechovat, ale mohu je v klidu polknout. A tak řádně kilojoulově vytěžíme téměř všechny chaty, nejsme tady přece na závodech ale za rekreací že chlapci... Takže si i na poslední občerstvovačce na Zbojnické můžeme ve stánku česko-slovenského porozumění dopřát oblíbený dvojboj pivo a kolu.
Před Zbojnickou chatou
Do sanatoria v Tatranské poliance dobíháme po 12 hod a 12 min, paní recepční, nám ohřeje večeři a léčba klidem může začít. A kdože to byl vlastně ten doktor Guhr v jehož sanatoriu nocujeme? Tento rok vydaná knížka o něm nese podtitul lékař srdce a duše, pravda je ta, že sanatorium bylo hlavně pro léčbu tuberkulózy. Guhr byl velký horomil a lyžař a z jeho popudu byla postavena i sáňkařská dráha od Sliezkeho domu do Polianky. Za silničku, která vznikla v jejich místech, jsme byli i my velmi vděční. Posledních 7km po sestupu z Velické doliny tak už mohlo být nikoli kamzičích ale pravých běžeckých.
Na Polském hřebeni
Sanatorium Dr. Guhra
Cestou k Batizovskému plesu
Druhý den nás čeká zas nastoupat prvních 8km k Batizovskému plesu na tatranskou magistrálu a pak už zas kamzičit po chodníku z balvanů. Paradoxně nejlepší seběh je pak z Ostrvy k Popradskému plesu, v hustých serpentinách proti množství turistů funících vzhůru. "A cč je to tu za dajaké preteky?" ptají se, když vidí běžce v klubových uniformách. Tady dokonce potkáváme jediného běžce, který to běží nahoru - to teda pane poklona. Koprovské sedlo je posledním výškovým bodem naší trasy a zbývá už jen seběh do údolí mezi medvědy. Poslední pohled je z údolí na stále se více a více naklánějící se Kriváň, žulový prach smýváme v "řezavě ledové" Bělé a výpravu zakončujeme v nočním baru hotelu Jánošík v Liptovském Mikuláši, kde ovšem – jaká škoda - nemají Tatranský čaj. Ale když je nejhůře i hruškovice nezaškodí.

Koprovská dolina
Velké Hincovo pleso
My chlapci jsme prostě hraví v každém věku a takovéto akce zas těch pár mentálních let uberou. Pánové díky za skvěle zážitky, historky, fórky, nemělo to chybu.
"Zase si ty nejlepší akce užíváš s běžci, a já nic", říká paní Veverková pražská, když nadšeně doma ukazuju fotky (velká chyba, ani po 30 letech se nepoučím). Trochu v nadsázce říkám, že klidně pojedeme za 14 dní ještě jednou spolu. Tak jo, zní odpověď. To neříkej dvakrát, Tatry přede mnou stačí říct jen jednou. TAK JO! Právě se zrodila další tatranská akce "Ve stopě HCiTB". Tolik návratů do Tater na jeden měsíc! Ale raději si na to dáme 4 dny.
A tak začíná pracovat moje CK Bankrot, v éře internetu je to plánování na pár kliků...

No a hned z Tater rovnou na Pradědovu 100, to je ta co není sto ale 115, to se nám ty hory ale letos pěkně množí. Ještě kdyby tak nějaké to lezeníčko bylo :-) 

A malá technická na závěr:

TransTatry 10-11. 9. 2016 (VP, VS, H12, MM, 45km, 12:12 hod + 35km 8:50, D+ 4745m).
Kromě jmen výše zmíněných účastníků, zazněla v průběhu víkendu i jména dobyvatelů tatranských stěn a vrcholů, při nichž jihne oko každého horomilce. A tak pro zájemce o hlubší studium jen krátká rekapuitulace:

Dr Michal Guhr - toho jsem již zmínil, zde sedící ve Velické dolině

 
Wieslaw Stanislawski - jeho cesty, které má snad v každé tatranské stěně jsou i dnes dobrodružným počinem, zejména když si člověk představí, že je absolvoval s konopným lanem, pohorkami s hřebíky a plstěným kloboukem. Vydržel tedy pravda krátce, do svých 23 let, kdy to všechno ale stihnul přelézt to je tedy záhada.
 

Štefan Zamkovský - horský vůdce a horolezec, který žil na své chatě v Tatrách až do r. 1948, kdy ho jako přisluhovače kapitalistů vyhnali, chata, kterou vlastnoručně postavil mu byla zkonfiskována a pojmenovana po partyzánovi kapitánu Nálepkovi, který s chatou neměl vůbec nic společného. Zamkovský odnesl nucené opuštění Tater svým životem. Naštěstí přeci jen nějaká spravedlnost je, chatu dostali zpět Zamkovského potomci a slouží stále svému účelu.
 

Albert Brnčal - propagátor socialistické tělovýchovy, a uvědomělý likvidátor turistických a horolezeckých spolků, po kterém byla pojmenovaná do té doby Friedrichova Chata pri Zelenom plese, a nikdo ji ani dnes jinak neřekne než Brnčála, inu ta socialistická výchova. Jestlipak se se Zamkovským znali? A fotku mu sem nedám.

Stanislaw Motyka - další z velikánů tatranského lezení, libující si v hladkých plotnách, který se jako málo horolezců nezabil na horách, ale utopil v Dunaji při koupání. Prostě echt pech.
 
 

neděle 24. července 2016

Cesta do Indie - z města do hor a zpět


Tento spisek sice nezapadá do běžeckého blogu, neboť v Indii se ani neběhá ani moc nechodí a tak využiji zápisky z webového deníčku, který jsem si vedl zapisováním do telefonu (pěkná pakárna) a který ke konci nějak onemocněl a nedal se již aktualizovat. Díky všem co četli a posílali podpůrné zprávy, bohužel jsem díky problematické wifi nemohl skoro odpovídat. Taky omluva za trochu kostrbaté fonty a řádkování, nějak to postupně doopravím.
D (-2) Co nemáš, nepotřebuješ
Vlastně toho opravdu člověk moc nepotřebuje. Max. váha věci je limitována na 15+7, skoro mám problém toho dosáhnout.. 
 

D0 Istanbul
Lidská masa se rozrůstá, výměna letadla a opouštíme Evropu. Jak zjišťujeme později asi půlhodiny po bombových útocích.


D1 Nové Dillí
Indie útočí na všechny smysly. Pro cestovatele, který toto zažije poprvé je to doslova šok. Největší bazar ve městě u nádraží připomíná město po válce, ve kterém tak nějak ale vše v zásadě docela funguje i když ne způsobem, na který je Evropan zvyklý. Hluk a puch všeho je až nesnesitelný, ale prý si zvykneme.


D2 Cesta do Haridwaru
Poprvé po 20 letech se nám povede zaspat. Indické tempo zřejmě narušilo naše biologické hodiny. Snažím se odvyknout koukat na věci kolem evropskýma očima, ale je to těžké. Vše kolem je život v té nejsyrovější podobě, pach zkažených potravin, odpadků a výkalů je všudypřítomný. V domech, které vypadají jak před demolici žijí lidé, pro které je tento stav ale normální. Kasty, přesto že oficiálně neexistují, určují jejich životy neúprosně, a oni vědí, že nemá žádný význam dělat víc než je nutné k přežití. Činnost, kterou u nás zastane jeden člověk, zde dělá lidí pět. A tak v hotelu jeden zapisuje, druhý dává klíče, třetí odvádí na pokoj čtvrtý nese věci. Podle kast. Jeden se nesmí dotknout čistého prádla, další sbírá jen špinavé nádobí. Řád, se kterým nikdo nehne. Máme před sebou cca 200km cestu busem, což v místních podmínkách znamená celý den. Na "dálnici" se musí vejít i pomalé rikši, cyklisté i pěší, takže se většinou suneme v pomalé koloně všeho. Občas se objeví i někdo v protisměru, ale žádné nehody tu nejsou, všichni se nakonec protroubi kam potřebují. Haridwar neboli Bránu boží, dobydeme právě včas, abychom stihli hinduistickou půdžu u řeky Gangy. Každý den večer se sejde celé město v ghatu Harki Pairi kde proběhne rituální očista vodou a ohněm. Sedíme na břehu v neskutečném davu lidí, máváme rukama podle ostatních a snažíme se pochytit slova zpěvu. Jsme teď tedy snad očištění od všech hříchů, alespoň tomu budeme věřit.


D3 Haridwar - Brána boží
Jistě poetické jméno města, přesto mám dojem, jakoby tu bůh již dlouho nebyl, napadají mě slova písničky Toma Waitse " God's away on business". Protože byznys to je to oč tu běží. Vydali jsme se na kopec nad městem do chrámu Mansa Deví. Pešky se tu chodí málo, takže nás neustále atakují rikšové a natahují dlaně, žebráci po cestě, svatí muži, děti, snad jen ty opice se nechají fotit zadarmo. Blížíme se k chrámu, odpadky a stánky s obětinami přibývají, dav začíná houstnout. Napěchováni v úzké uličce se suneme za požehnáním. Mnich mi poklepe na hlavu, plácne přes záda a ukáže na hromadu bankovek vedle, přidám tedy svůj desátek tedy dvacátek. Nene synů to je málo přidej. Další mnichy toužící mi dát rozhřešení za tučný bakšiš už míjím, a jsem rád, když jsem z davu těl zas venku z chrámu. Vyrazíme do hlavního města yogy Rishikesh, obávám se, že duchovno pod vrstvou byznysu opět půjde objevit jen stěží.



D4 RishikeshAsi zcela bez nadsázky proslavili Risikes Beatles když sem v r 1968 zavítali. Město je více otevřené západnímu turismu, není tolik "rough" jako zatím to co jsme dosud viděli, a tak je milé najít zde malé ostrůvky naší civilizace např. v podobě dobré kavárny. Město je rozdělené Gangou na klidnější a rušnější část a tak je milé mít možnost jít po ulici, kde se skoro netroubí a kde není tolik lidí. Zahrady Ašramu jsou hezky udržované. A tak přeci jen je možné nerušeně objevovat zajímavosti a artefakty hinduismu. Nejstarší chrám ve městě Bharat Mandir, skrývá bohyni Kalí, Šivu v mnoha podobách a artefakty z období až 15 století AD. Viděli jsme spalování mrtvého u řeky. Ten již navěky zůstane v šávásáně - jogínské pozici mrtvoly.




D5 Neergarth watterfallsKonečně výlet! Říkáme si s K., že skupinové typy opravdu nejsme. 13 lidí se prostě shodne i ovládá těžko, obzvláště když shoppingová sekce dostane svůj amok a se slovy "vždyť je to jen za třicet" zmizí za výhodnými nákupy. Dnes nicméně vodopádová sekce po krátkém zastavení v Shivananda ášramu (kde jsme se zúčastnili zpěvu s místními mnichy, a ocenili skvělé toalety) vyrazila na "trek" k vodopádům. V Indii se ale prostě pěšky holt nechodí. Turistiku v našem pojetí vůbec neznají, a pokud vůbec někam vyrazí, má to vždy nějaký náboženský podtext. Zrovna včera jsme zastihli dva chlapíky, jak obchází chrám kolem dokola. Přijeli až z dalekého jihu jen proto, aby se poklonili svému světci v klášteře na kopci. Na kopec se nedostali kvůli sesuvům půdy a tak aby dostali svému cíli, museli 108x obejít kolem dokola chrám ve městě. My se tedy vydali po krajnici směr vodopád za mohutného troubení Indů, kteří nechápali, proč si nenajmeme odvoz. Konečně pěšina směr les, a míříme vzhůru. Místo pěkné, proč jen to ti místní vždy musí tak zaneřádit. A tak místo pěkně tůně ke koupání pod vodopádem najdeme tun plnou místních mužů ve slipech a žen v celém sárí hovících si ve vlastní šťávě a tak odcházíme bez plavecké odměny. Cestou zpět do města k druhému visutému mostu Laxman Jhula nás zastaví chlapík a trvá na tom, že nás musí svézt autem, že se o nás bojí jak tady tak jdeme. A za odvoz nic nechce it's a pleasure sir...

 
D6 Cesta do ShimlyIndičtí řidiči nás nechtěně zachránili od plánovaných nočních přejezdů. Jsme hodně rádi, protože trávit noc na místních silnicích by bylo za trest. Taky je ve dne na co koukat, z nížin se přesouváme do hor. Stoupáme po silnici horskými úbočími, hluboko dole pod námi řeky a malá sídla, která se terasovitě šíří nahoru. Jak je možný v takovém svahu postavit město a proč vlastně? Míříme dnes do Shimly, britské hill station, a ač si to moc nechceme přiznat, těšíme se, že po týdnu indických měst zde alespoň něco z té britské historie a civilizace nalezneme.

D7 Shimla - Little BritainUž večerní procházka městem dává tušit, že tady to bude trochu jiná Indie. V duchu se vracím o takových 100 let zpět, kdy tu indický pracující úpěl pod Británii asi tak jako my pod Rakouskem, koloniální úředníci s rodinami korzovali po The Ridge a po The Mall, v neděli zašli do Christ Church na mši a večer třeba do divadla na představení dramatického spolku. Když tak obdivně píšu o Angličanech zde, trochu mi z toho nějak vypadávají ti Indové. Všechno to co tu vidíme asi za nepříliš záviděníhodných podmínek postavili a oddřeli. Asi se pak nelze divit, že si stejně jako my museli prodělat své národní obrození. Ale proč již vystavěné a fungující nechávají jen tak chátrat? Stačí však vzpomenout ještě zcela nedávnou naší historii reálného socíku, chátrající památky, rozpadající se budovy v Praze, špinavé vesnice, vlastně to bylo s námi podobně. Shimlu si užíváme, vystoupali jsme k Jakhu templu s obří sochou Hanumana, kde si část skupiny zajogovala, koukli do Unesco Rail muzea staré úzkokolejky a K odolala útokům opičáku na brýle. Zítra nás čeká cesta do sídla Dalajlámy, Dharamsaly.
 





D8 Cesta do DharamsalyCestování a vůbec pohyb po místních silnicích si zaslouží samostatnou poznámku. Účastníků silničního provozu je tu v první řadě hodně. Autobusy, mikrobusy, auta, traktory,
motocyklisté, ve městě pak rikši motorové či cyklistické, lidé s povozy, různí nosiči všeho možného, chodci a zvířata. Ti všichni pak v různém poměru v
závislosti na velikosti sídla, významu či šíře komunikace se pohybují a o svém pohybu dávají ostatním vědět. Troubením, zvoněním či křikem. Celá tato soustava
na nás uvyklé germánskému způsobu pořádku působí neskutečně chaoticky. Máte pocit naprosté arogance a bezohlednosti a neustálého ohrožení. Přesto tomu 
tak není. Zatímco u nás zatroubení znamená téměř vždy "co děláš, debile", zde má funkci ochrannou. Troubící/zvonici/cinkající/ křičící oznamuje svou přítomnost - bacha jsem tady a jedu a ty se podle toho zařiď. Celá tato masa se tedy nakonec sune docela plynule, mezery se počítají na centimetry. Když tedy za chodcem řičí klakson, neznamená to "uhni vole", ale "buď opatrný a teď nepřecházej a nedělej zbrkle pohyby stranou". Nakonec se tedy všichni nějak pohybují tam, kam chtějí. Přednost má ten kdo je odvážnější. Chodce na přechodu nikdo nepustí, ale ani nepřejede. Když potřebuje někdo odbočit či dokonce se otočit do protisměru, prostě tento manévr začne provádět dle své potřeby a ostatní se tomu přizpůsobí. Odbočující či otáčející pak postupně je obtékán provozem, až splyne s ostatními v zadaném směru. Jediní co se tomuto systému občas urputně brání, jsou zvířata, a tak jediný kontakt plech má tělo jsme zatím viděli, když auto nárazníkem pozvolna vytlačovalo spící krávu ze silnice. Ovšem velmi ohleduplně, kráva je zvíře posvátné. Tomuto mechanismu výrazně napomáhá kvalita silnic, která nedovoluje vyšší rychlost. Povrch není nikdy rovný a to ani na nově postavených silnicích. Díry, výmoly, kameny, potrubní vedení či silnice ve výstavbě se objevují ve velkém množství a bez výstrahy. Všude je něco nedostavěného a nedokončeného. Žádnou nehodu jsme však zatím neviděli. Nás řidič autobusu dělá na silnici až akrobatické kousky - je totiž z hor a tak to na úzké a klikatící se silnici nad hlubokými údolími opravdu umí. Představa že bych se s evropskými návyky pustil zde do řízení, je iluzorní. Buď bych skončil na první křižovatce, nebo bych celý den pouštěl chodce či krávu na přechodu, nikam se neposunul a zablokoval dopravu v celém městě.


D9 Dharamsala - McLeodGanjDalší zastávka na naší cestě Severní Indii je Dharamsala či spíše malá vesnice nad ní, McLeod Ganj, původně britská vojenská základna kam se uchýlil Dalajláma po útěku z Tibetu. Oči obyvatel jsou šikmější a pronikavější, vrásky hlubší. Celá oblast je prošpikována vojenskými posádkami, Jeho Svátost je zřejmě dobře střežena. Celý chrámový komplex vypadá sice trochu jako Galerie Butovice, ale uvnitř je příjemné jak nám, tak asi i tomu dvoumetrovému Buddhovi. Jednou z hlavních dnešních událostí je však návštěva vesničky tibetských sirotků u jezera Dal. Jsme z Prahy vybavení pastelkami, omalovánkami, ostatní dokupují pytel laskomin a jde se konat dobro. Kdo čekal nějaký komplex polorozpadlých domku se zavšivenými dětmi je milé překvapen. Místo působí jako malá oáza. S dětmi si zazpíváme, paní učitelka nás vtáhne do hodiny a rozdá dary. Nejdříve ovšem dostane lentilky Pámbu, ať už se jmenuje jakkoli, pak ostatní. Naší pozornost upoutá jediné bílé dítě mezi tibetskými, trochu nejisté, obtížné chytající každé slovo. K. vypadá, že má slzy na krajíčku a představuje si, jaký strašlivý osud tohoto chlapce potkal. Úplně vidím, jak vymýšlí způsob jak kluka odtud dostat. Únos, vražda rodičů, kde se tu vzal? Mluví trochu anglicky, no záhada. Rozřešení bylo úlevně. Je to Rus a jeho rodiče tu žijí a studují tibetštinu. A kluk tu prostě normálně chodí do školy. Já mám za sebou úspěšně splněného bobříka odvahy. Dnes si totiž na nás brousil čakry místní guru Jára, teda pardon všechna ironie stranou, mistr jógy Vijay čti Vidžají. Myslím, že bude vyprávět, že takové poleno jako mě tu nikdy neměl. Třímám svou jogínskou podložku a připadám si, jako když jsem šel poprvé do školy. Promýšlím výmluvy (vrozená vada, operace, Alzheimer) ale vše marné. Na místě nás čeká od pohledu svižný usměvavý čtyřicátník (kterému jak se později dozvím, je sedmdesát), ohebný jak vrbový prut. Zahájení ve zkříženém sedu a s magickou slabikou OM, ze které byl stvořen celý vesmír. Cviky či pozice jdou rychle za sebou, snažím se, co mi klouby dovolí, ale oči mohu na mistrovi nechat. Tělo ho poslouchá na slovo, a pokládá se do poloh na hranici anatomických možnosti. Tu si sám proskočí mezi vlastními pažemi, tu se najednou na rukou ztopoří ke stropu rovný jak topol, stále s úsměvem nás provádí každou ásanou, jeho pomocník obchází a narovnává přelomené a nesprávně zohýbané jedince. Většina jsou ale ohební frekventanti kurzu. Na K. je vidět že nechodí za jógu ale na jógu. Skupina po čtvrt hodině svorně funí jak divoký býk, zatímco Vidjay jen s úsměvem a lehkostí předvádí další a další cviky. Hodina končí pozicí mrtvoly (ta mi jde opravdu skvěle) a Vidjay do ticha začíná zpívat těžko zařaditelné, tesklivě znějící melodie. V tuto chvíli začínám snad objevovat tu skrytou Indii, tu starou civilizaci překrytou nyní nevábnou slupkou, přes kterou je pro Evropana tak těžké se dostat.






D10 Triund - do hory!Konečné do pořádné přírody. Jsme řádně natěšení, protože když se zadaří, uvidíme Dhaula Dhar pohoří s pětitisícovkami. Mizíme z města k vodopádu ještě s davy lidí, pak už vysněná pěšinka vzhůru kde není ani noha. Výlet je v zásadě místní provařeny trek na sedlo Triund, ale pojmeme ho okružně a obráceně než je zvykem a tak jsme větší část dne sami, jen se psem, který se k nám přidal a občasnou kozou či krávou. Stromy mizí někde kolem 2500m a krajina trochu připomíná Nízké Tatry, jen ty rozměry jsou o level větší. Na hřeben nastoupáme 1100m, míjíme kamenné vesničky a osamělé chrámky či kapličky, se sedícím Šivou. Na hřebeni již je jen tráva a kameny, díky mlze jen občas vykoukne dolina pod námi. Triund je rozlehlé sedlo s několika domky a stánky, které jsou zásobovány s pomoci oslů, a místo k táboření. Škoda že už nám čas a rozbité boty nedovolí jít dál na vrchol. I tak ale kóta 3000m pokořena a ze sedla scházíme tradiční přístupovou cestou zpět do města. Dhaula Dhar zůstal schovaný v mlze a mužem si ho tedy jen představovat, či si o něm nechat zdát.




 
D11 Cesta do Dillí520km km do Dillí bych raději vymazal z deníčku. Celých těch 15 hodin mi splývá v jedno hučení motoru a poskakování po výmolech. Zítra se máme přesunout naštěstí už letadlem do Kašmíru, kde zrovna včera Indové zlikvidovali místního separatistického vůdce Durhama a očekává se odplata. Situace je tam ale výbušná pořád, údajně je to jedno z nejvíce militarizovaných území na světě, díky stále nedořešeným územním sporům mezi Indii a Pákistánem. Snad nám tedy bude přát štěstí jako na začátku cesty v Istanbulu.
D12 Welcome in KashmirNěkdy má člověk silný dojem, že se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Již na letišti ve Srinagaru je naprosto jasné, že jsme přijeli doprostřed doutnajícího konfliktu a že indická armáda je v nejvyšší pohotovosti. Hala je plná vojáků a na jezdícím pásu spolu s našimi zavazadly se kolem dokola projíždějí neprůstřelné vesty, plastové štíty i proviant polní kuchyně. Když se otočí samopalník, nedá mi to a poruším přísný zákaz fotografování a jako pravý indián shotuji od boku. Nás indický průvodce Aswin vypadá ustaraně. Do a z uzavřeného města není možné se dostat. Proběhne několik "plánů B", včetně setrvání 3 dnů na letišti. Věci se ale nakonec dají do pohybu. Jeden známý policista zná druhého známého, a cože? Vás bratr je v indické armádě? Najednou jsou přistavena 2 auta a s policejním požehnáním míříme do města duchů. Samopalníci v dostřelových odstupech, žiletkový drát zcela blokující centrum města, obrněné transportéry, zkrátka vojsko v plné zbroji. Ani my Evropané už dnes nejsme ukolébáni jistou bezpečností svého území, tady ale už v podobném klimatu neustálého ohrožení žijí sedmdesát let. Město je skoro prázdné krámy zavřené. Jasná hranice mezi oběma zeměmi tu stále není. Najednou nám cestu zatarasí skupina místních. Prostě vběhnou před auto. Naštěstí nemají zbraně a vyžadují pouze příspěvek na mešitu. Je to tedy divočina. Jak už jsme ale stačili objevit, Indie je země velkých kontrastů. Během půl hodiny přijíždíme k Nigeen Lake, jezeru plném houseboatů, kde je najednou naprostý klid a mír. Britové totiž měli zakázáno kupovat v Kašmíru půdu a vyřešili to po svém. Svá bydliště si postavili na jezerech. Jakékoli představy, které našince odkojené Slapskou přehradou napadnou při slově "houseboat" jsou ovšem liché. Máte pocit, že jste se ocitli někde na zámku. Vyřezávaný nábytek, strop i stěny, kašmírské koberce, uprostřed lodě veliká dining room s bytelným vyřezávaným stolem, vitrínami se sklem a křišťálovým lustrem. Majitel přináší čaj v porcelánovém hrnku a večerem se nad jezerem nese muslimská večerní modlitba, kdoví třeba za mrtvé bojovníky za nezávislost. Here is your tea sir, welcome in Kashmir.




D13 Nigeen lakeJezero si oproti rozechvělé pevnině žije svým vlastním klidným životem. Před rozedněním, jak velí místní víra, se zase po hladině nese od města meluzínova modlitba. Hned poté začne život na místním vodním tržišti. Chlapíci na bárkách se sjíždějí do zátoky v Dál Lake, aby vyměnili své výpěstky. Lodě plně zeleniny se míjejí, prodavači povykují a snaží se prodat vše co je možné. Tři lodě plně bílých turistů je samozřejmě pro místní pěkná atrakce a tak se rázem stávají cílem obchodníků. Díky situaci ve městě nemáme celý den jinou možnost než oddávat se příjemnému lenošení na houseboatu jménem Royal Paradise. Občas projede kolem bárkař a nabízí buď svezení či jídlo a potraviny, jejich cena je díky uzavřeným obchodům však desetinásobná. Takové celodenní nicnedělání není zas až tak špatně, obzvláště chci-li se zbavit horečky, která mě už dva dny otravuje a být do hor Ladakhu fit. Dopřávám si takové kašmírské lázně na jezeře, postupně konzumují medikamenty, kterých mám z lékárny U zlaté lodi celý pytel a mohu tohoto regeneračního času využít třeba ke krátkému zápisku o stravování. Na jídlo zde člověk myslí více jako na potenciální hrozbu velkých problémů, než na jeho kulinářskou hodnotu. Nikdo že skupiny sice přípravu nepodcenil, probiotika v období před odjezdem i v průběhu výletu tekla proudem, každý podle své víry ještě doplňoval homeopatiky, očkováním či endiaronem. Všichni jsme však v zásadě až na výjimky dobře překonali krátkou periodu cestovního průjmu a mohli se tak s chutí oddávat místní gastronomii. Díky poměrně striktnímu vegetariánství a nemožnosti delšího skladování či snad mrazení potravin se vše připravuje vždy čerstvé a tak je vlastně jediným problémem voda. Ta je tu však k mání na každém rohu v plastových lahvích. Jíme vlastně jen v jídelnách a restauracích, tak jako místní. Chlebové placky čapati či naan jsou prostě skvělé, občas doplněné máslem, česnekem či sýrem, a slouží krom nasycení i jako lžíce. Rýže je taky základní potravina ať už bílá či hnědá, vařená či smažená, vždy výborná. Dahl čili taková čočková či fazolová pálivá kaše je další nezbytnost, kterou mají i v té nejmenší jídelně. Nabídka se liší podle zaměření mísí se severoindická a jihoindická kuchyně s tibetskou, v turistických oblastech i evropskou. Často jsou v nabídce brambory - aloo - v kombinaci se zeleninou a sýrem paneer, kterému dávám absolutní gastrojedničku. Nemohu zapomenout ani na ranní omelety typy prantha a bhaji. Okusili jsme i svatební desert halva, což je taková žlutá krupicová kaše i tibetskou specialitku momo - plněné taštičky buď zeleninou či sýrem, a také jihoindickou obdobu - pakora. Samostatnou kapitolkou jsou pálivé omáčky různých barev, na které většinou nikdo nemá odvahu. Nápojovým favoritem se stal masala tea, kořeněný černý čaj, i na lassi jogurtový nápoj někdy došlo, tady pak kašmírský čaj s kardamonem. Celkově si docela pochutnáváme a maso mi každopádně vůbec nechybí. Dnešní večer jsme zakončili trochou hudby s pomoci indického harmonia. Situace ve městě je stále stejná a tak i zítřejší program bude zřejmě pouze odpočinek na hausbótu před poslední vysokohorskou etapou naší cesty.




D14 FarooqFarooq je muslim, má jen jednu ženu kterou nebalí do pytle s kukátkem, dva syny a dceru. Je Kašmířan, rád by se dožil samostatného Kašmíru, ale nesnáší teroristy, kteří stěžují život všem obyvatelům údolí. Bydlí v domku na břehu jezera a živí se jako bárkař. Převáží zboží a lidí přes jezero, stará se o turisty na hausbótech. Ted je ale turistická sezóna ztracena. V oblasti jsme teď jediní turisté a žádní další, nepřijedou, protože ve městě se v noci střílí. Farooq nás pozval na oběd. Cestujeme na loďce přes jezero občas pronásledováni obchodníčky na lodích, toužících z těch 13 bělochů vyždímat co si jen nechají líbit. Po čase se zanoříme do spletitých úzkých průplavů, vedoucích k jednotlivým domům. Dům je jednopatrový s mnoha místnostmi, čistý. Na verandě sedí ve kříženém sedu děda kouřící vodní dýmku, podá každému ruku, i ženám a anglicky bezzubými ústy prohodí pár slov. Všechny místnosti v domě jsou úplně prázdné, jen s koberci na podlaze. V domě je plno lidí, strýčci, sestry, děti. Sedíme v místnosti na zemi u prostřené podlahy a vzájemně se zvědavě okukujeme. Angličtina selhává a nastupuje univerzální jazyk - hudba. Kluk Faizan přinese bubínek - tumakhwari a předvede svižnou písničku. Nás smíšený sbor kontruje holkou modrookou, ta se osvědčila v tibetské škole. Kluk zvedá laťku, přináší přehrávač a zatančí rap jak Michael Jackson, držíme se a opětujeme tálínským rybníkem. Kluk s holkou zatančí kašmírský tanec, my vyšvihneme kánon Vyletěla holubička že skály. Bariéry lidské i náboženské jsou prolomeny, pijeme čaj, jíme zákusek, pak oběd, zase čaj, s malými kluky si zahrajeme kabidikabidy místní variantu hry na bábu. Loučíme se "see you in whats up!" a plujeme večerním jezerem zpět na houseboat. A život v městě kde se střílí, běží dál jako dřív. 



 
D15 Cesta do LadakhuProtože prý i bojovníci spí, je rozhodnuto přesunout se na letiště ještě v noci, aby bezpečnost skupiny byla zajištěna. Před letištěm jsme tak již po třetí hodině, spolu asi tak s 2 tisíci dalších pasažérů, kteří spokojeně, či méně spokojeně spí, kde se dá. Hinduisté prchají z města muslimů. Na 2 hodinky se k nim přidáme. Armáda kolem hlídkuje, obrněné vozidlo kontroluje reflektorem okolí, nikdo se tím ale nijak nevzrušuje. Když je potřeba chodí se močit hned, že kontrolní budku s vojáky na stráži. Pak přes systém několikerých kontrol se konečně dostaneme do prostoru letiště, a nepřetržitý dav lidí s kufry a ranci míří směr terminál. Zde musím popsat kuriózní situaci. Kdo chce náhodou na záchod, musí do budovy, do té se ale jde dostat pouze přes bezpečnostní kontrolu a na konkrétní letadlo. Když vám ale letí až za dlouho, do haly nemůžete. Ostrahu jsme se zkříženýma nohama přesvědčili, je záležitost je prudce neodkladná. Opustit pak budovu zpět ke svým věcem lze jen přes výstupní kontrolu a s vyplněným formulářem. I my mládež socialistická, buzeraci všeho druhu si ještě pamatující válíme oči. Nicméně hory Ladakhu se blíží, hinduisty již jsme zmapovali, muslimy přežili, tak teď ještě na závěrečnou třetinu výletu prozkoumat budhisty. Hlavní město Leh je 50 minut letu a připravujeme se hlavně na výškový šok, neboť se rázem octneme v 3500m. Pověst ani kniha nelhaly, po 40 minutách přistáváme ve zcela odlišném světě, než který jsme dosud v Indii viděli. Jasná obloha, hory kam dohlédneš, čistě město a zcela jiné lidí, kteří nemají s Indií nic společného.



D16 Údolí InduNejedná se o údolí plně Indů, i když dost jich tam asi dnes bude. Místní medvědář nám dnes připravil výlet po klášterech v údolí řeky, navíc v době jakéhosi náboženského festivalu na oslavu guru Rimpocheta v klášteře Hemis. Ten je zmíněný ve všech průvodcích jako nejstarší v údolí, z 16 století. Už jsem konečně začal rozlišovat mezi gompou, stupou a čhortenem.. Kláštery tu vypadají jako takové malé městečko na úbočí skály. Nejstarší část je vždy ta úplně nahoře, pak asi jak se klášter rozrůstal a bohatnul, dostavovalo se směrem dolů. My už nějak máme davových záležitostí dost a tak necháváme troubící mnichy s maskami pod námi a v rámci aklimatizace a touze po pohybu se vydáváme k dalšímu malému klášteru výše v horách. I tak je tu lidí dost, stařenky na podpatcích lehce devalvují sportovní hodnotu výstupu. Gosang gompa, je vystaven kolem jeskyně, kde bydlel létající mnich stejného jména. V jeskyni je otisk jeho prstů v kamení a také otisk jeho misky, kterou vzteky praštil, když si zalétl do vší pro almužnu a žádnou nedostal. Mniši mají navařený tibetský čaj s máslem a tak si tu výšce 4250m popíjíme a užíváme si pohledu na hory kolem. Medvědář však již dole čeká tak musíme rychleji dolů. Další zastávka je klášter v Tiksey, s 8m Buddhou. Silné trámy i ohlazené kameny opravdu dýchají minulosti, jen u toho Buddhy, který v rámci darů má u nohou sušenky a limonádu nemám nějak příliš vznešený pocit. Přeci jen křesťanské katedrály, to je jiná káva.





D17 Khardung La Na Khardung La, jsem byl dost zvědavý. Jednak je inzerováno se svými 5604m jako nejvyšší sedlo sjízdné pro motorová vozidla, jednak je to i název nejvýše položeného ultramaratonu. Běžci startují ve vesnici Khardung v 4500m, přeběhnou sedlo a seběhnou do hlavního města Ladakhu - Lehu. Vzdálenost 72km snad nezní kriticky, ale představa že 1/2 závodu absolvujete v 5km výšce je šílená. Ještě strašidelnější ale je, že se na start je potřeba dostat po klikaté silničce plně výmolů. To už teda fakt absolvovat nechci. Dost riziková záležitost, míjející se mikrobusy, proplétající se motorky, občas vojenská kolona, na dně rokle občas nějaký ten vrak. A na sedle se pěkně všichni vyfotí jak jsou dobří, že si tam vyvezli zadek. Naprosto nepochopitelná záležitost. A to to ještě musíme absolvovat zítra ještě jednou zpět. Dnešní cíl je údolí řeky Nubra, resp. místní pouštní duny a velbloudi, jejichž předkové tu zbyli z doby, kdy tu ještě fungovala obchodní stezka ze střední Asie. Tu Číňané po své velké revoluci 1949 zavřeli a velbloudi tu od té doby nějak přežívají. Snad zajímavé, ale zas den bez pohybu po svých prostě Japonec, kolečko v točícím se turistickém byznysu. Tento způsob cestování zda se mi poněkud nešťastný, abych parafrázoval klasika. Nakonec byla chvilka s velbloudy docela milá, projít se chvilku na písečných dunách v ohromném údolí řeky Nubry a smočit nohy v řece byla alespoň malá náplast na celodenní autobusový turismus, K. se projela na velbloudovi mezi hrby a večer jsme ještě krátce navštívili místní klášter a ti co nešli spát jako já, ještě ocenili taneční vystoupení místního souboru pro bílé sáhiby. No a zítra zase do transportu.




 
D18 Údolí NubraCo tady jako od odchovanec české kotliny pořád obtížně pobírám jsou obrovské vzdálenosti v krajině. Jede se k soutoku řek a já si tak představím třeba soutok Berounky s Vltavou u Radotína. Tady jedna řeka vytéká z jednoho horského údolí ohraničeného hřebenem s pětitisícovkami, širokým 3km, druhá řeka z podobného a soutok tak tvoří 5km široké údolí. A někde uprostřed se skoro ztrácí Nubra rozměrů rozvodněného Dunaje. Takové nápady jako krátká procházka kolem řeky jsou tu úplně nereálné. Jít někam na výlet znamená týdenní trek s podporou nosičů. Tak holt už to už napříště budeme vědět. Jsme už blízko čínských hranic, takže přítomnost armády je na každém kroku i cesta k místní turistické atrakci písečným dunám vede mezi ostnatými dráty vojenských objektů. Hlavní zastávka před cestou zpět do Lehu je klášter že 14 století v osadě Diskit. Kláštery se zde v podstatě moc neliší, vitríny s různými vtěleními Budhy, před nimi olejové lampy, pestré malby na stěnách a látky visící od stropu. Kuriozitou je zde zčernalá končetina a lebka mongolského náčelníka, na paměť nájezdu Mongolů, kteří neuspěli. Pocítili jsme i národní hrdost, neboť do kláštera v Diskit jezdí dobrovolníci z Čech opravovat budovy i malby pod hlavičkou Czech Association for Tibet. Počasí dnes moc nepřeje focení a tak se pozvolna vydáváme zpět znovu přes Khardung La do Lehu. Jeden z účastníků zájezdu Martin si cestování posledních 2 dnů zpestřil. Cestu absolvoval na zapůjčené motorce a asi byl jediný, kdo si cestu opravdu užil. Muž s motocyklem to je třída, takže jsem se se svým měřidlem saturace kyslíku rázem třetí liga :-) Cestu zpět v dešti a sněhodesti jsme mu moc ale nezáviděli, ani nám nebylo na trochu šíleně silnici bez asfaltu nad roklinami moc do zpěvu. I pan řidič vypadal, že toho má dost. Ale nakonec to zase dobře dopadlo.





D19 V Lehu za chůze, ne v lehuUž jsem to krátce zmínil, že místní CK nám připravila tak trochu ďábelský koktejl autobusové turistiky. Pravda v dobré víře vidět co možná nejvíce z okolních zajímavostí. Ale řada z nich je pouze uměle vytvořená destinace pro turisty, které je potřeba dlouho vozit a natlačit do smluvené hospody na oběd. Díky těm zdejším rozměrům to však v praxi znamená jet 8 hodin busem na místo, tam se vyfotit s velbloudem, manželkou či jezerem, přespat a druhý den jet zase 8 hodin zpět. Nepamatuji se, že bych byl někdy z něčeho víc unavený než z těchto busových přejezdů. Proto jsme oželeli další skupinový výlet k jistě krásnému jezeru Pangong u čínských hranic a rozhodli se k samostatnosti. Trochu prostě narušit ten hodinový stroj turistického byznysu a o dvě točící se kolečka ho připravit. Leh a okolí stojí za prozkoumání po svých. Město samotné je taková zelená oáza uprostřed horské pouště. Trochu nelogicky není postavené u řeky, ale až výše v údolí. Vysoko nad městem ční Schanti stupa se zlatým Buddhou, Z ní lze obhlédnout celé město, takto z výšky působící klidně a čistě, přesto trochu monotónně s množstvím bez ladu a skladu rozhozených domů tvaru plochého kvádru, zčásti schovaných mezi stromy. Královský palác že 17 století tak trochu zapadá do tohoto obrazu, je devítipatrový a jakoby opřený o skálu. Naší hlavní dnešní misí je ale objevit Moravskou školu a Moravský hřbitov, pozůstatek po misionářích Jednoty bratrské, který pro našince skrývá pěknou zajímavost. Zdá se, že kostel i škola dobře prosperují. Do kostela přijdeme v době kázání, ale přeci jen objevíme chlapíka připravujícího pohoštění. Mají teď moc práce, ale ať prý přijdeme ve 4 hodiny a hřbitov nám ukáží. No tak uvidíme. Rádi bychom zítra vyzkoušeli reálnou indickou dopravu a tak míříme na autobusové nádraží. Zde se pyšně ční cedule "Manažer dopravy pro stát Jammu a Kašmír. Hmmm to bude šajba! V kanceláři za zamřížovaným okénkem sedí malý mužík a snaží se být ještě menší aby nemusel odpovídat na naše dotazy. Jede dnes bus do Stoku? - Ano támhleten tam možná pojede - A kdy? - Možná teď - A jede taky zítra ráno? - Ano, možná ano, já nevím - A v kolik hodin?... Manažer dopravy nechápe. Informace, že bus možná pojede, je přece naprosto jasná, co ten bělouš po mě chce? Otočíme to tedy zpět k Moravanům. Chlap tam ve čtyři opravdu je, vezme klíč a vede nás ke hřbitovu.   A... pomník Ferdinanda Stoličky se tu opravdu ční na zarostlém hřbitově jako pocta českému přírodovědci, členu britské výpravy, který zde zemřel v r. 1867 zřejmě na výškovou nemoc. Užíváme si tu zvláštní chvíli, chlapík rezolutně odmítne v Indii nezbytné spropitné. Naši indičtí křesťané nám rozumějí.






 
D20 Stok trekking pointDo Ladakhu se jezdí hlavně chodit po horách a i my se na tuto indickou cestu nechali nalákat hlavně horami. Zatím byly dávkovány velmi poskrovnu a tak druhý den samostatnosti jsme vyrazili hlouběji do hor. Stok je obvyklým výchozím bodem populárního treku na šestitisicovku Stok Kangri, kterou se dnes chceme pokusit alespoň zahlédnout. Popis cesty v průvodci je vcelku prostý: Jděte stále soutěskou a přejděte řeku kdykoli to bude možné, sledujte oslí bobky. Potkáváme se se starší manželskou dvojicí ostřílených himalájských trekařů a osamoceným 83 letým hikerem, který si to o dvou holích valí do hor. Odkud jste, ptám se - ale z US, ale už několikrát jsem se narodil v Tibetu, a tak jsem tady, sem patřím. Zahlásí a získává přezdívku děd esoterik. Je to démon, klobouk se širokou střechou, malý batůžek, dlouhý vous. Chvilku povídáme, nakonec mu přeci jen utečeme. Hory nás brzy pohltí, zabloudit moc nejde, cesta je jen jedna. Potkáváme skupiny koňů či oslů zásobujících tábory nad námi, dvojice či skupiny trekařů. Škoda že tu nemůžeme zůstat déle, jednodenní výlet je na místní poměry hrozně málo. Ve 4100m stojí uprostřed pustých hor padákový stan a kamenný domek. Máte čaj? - Samozřejmě posaďte se, zde je menu... Takové nabídce nelze odolat. Místo se s postupujícím dnem zaplňuje a mění se v první postupový tábor k vrcholu. Ten dnes díky mrakům ale neuvidíme. Nevadí, ještě hodinu jdeme s nadějí, že se vynoří, pak to ale ve 4300m otočíme zpět. Dědu esoterika ještě potkáme, hole klapají po kamení, jednou nám zamává a postupně se zmenšuje pod mohutnými horami.




D21 Stok La 4900mNa další 2 dny se opět stáváme členy skupiny. Místní agentura v rámci balíčku připravila 2 denní "trek" pro bílé turisty. Do pohybu se tak dává neuvěřitelný mechanismus. 10 oslů je naloženo proviantem, přítomen je stavěč stanů, kuchař, 3 pomocnice do kuchyně, vedoucí oslího spřežení. Vypadá to tak aspoň na týdenní trek do divočiny, pravda je ale smutnější. Jeden den 2 hodiny vzhůru na tábořiště a další den hodina dolů, mezi tím obžerství. Hory jsou ale opět nádherné, a tak si nenecháme kazit radost. Tábořiště u osady Rumbak je až idylické, zelená oáza, nad ní vysoko na skále gompa s babkou poustevnicí. Vedoucí dává svolení ke konzumaci obědového balíčku a my prcháme do hor. Jako krásný cíl pro dnešní den se v dálce ukazuje sedlo Stoku ve výšce 4900m. Širokou dolinou tedy míříme vzhůru nejprve k malému tábořišti a pak čím dál prudčeji vzhůru. Kyslíku ubývá, jdeme rozvážně, míjíme pár jaků po cestě a sedlo se zdá pořád daleko. Pěšinka se neúprosně v serpentinách vine vzhůru. Ostrý vítr napovídá, že už se blížíme, modlitební praporky vlají ve větru a my se koukáme do doliny, kterou jsme postupovali včera. K. a Petr, který se k nám přidal, si píší výškový rekord, máme radost, že jsme to nevzdali. Chtělo by se běžet dolů, ale musíme zpět na agenturní večeři. Kuchař s pomocníky vykouzlil opravdovou hostinu, čočkový dál, těstoviny, pečenou zeleninu i skopové a moučník. Neskutečný výkon. Popíjíme masala tchai a nad naším sedlem postupně vylézá měsíc v úplňku. Takové chvilky opravdu nejsou každý den.







D22 Rumbak - ZinchenRáno na horách - není nic lepšího. Navíc když vám ještě někdo uvaří snídani. Podpůrná skupina se opravdu činí a přežraní běloušové nechávají dost i oslíkům. Ještě dopoledne nasáváme atmosféru hor a do hlavy si nahráváme to, co sebelepší fotografie nemá šanci zachytit. Sestupem k Indu končí jednak horská část výletu a symbolicky i vlastně celá naše indická ochutnávka. Zítra už nás čekají jen přesuny a nevábné Dillí. V Rumbaku tak zanecháváme babku poustevníci, i těch pár dalších lidí, kteří pak na dlouhou zimu odejdou do města, a možná i kousek že sebe abychom se sem třeba ještě vrátili dále objevovat. Konečně, jak jsem po 8 letech zjistil, můj spacák se jmenuje Ladakh 800, to vypadá skoro jako znamení :-)





D23 Cesta zpátkyMěsto se pomalu probouzí, meluzín z tlampačů už ve 4 probudil celé město. Je to prostě infiltrativní náboženství. Hinduisté, budhisté či křesťané si svou modlitbu odbydou v
tichosti, či si jen otočí mlýnkem, muslim musí řvát na celé město. Psí smečky hledají v prachu zbytky od včerejška pod cedulí "Cleanliness is
godliness", nedotknutelní již začínají svou každodenní doživotní dřinu. My běloušové míříme na proklatě dobře střežené letiště. Dvojnásobný check in, muži
vlevo, ženy vpravo, zamaskovanec pokyne samopalem, poslední pohled na zářící hory se Stokem Kangri a ocelový pták nás odnese do toho pravého indického
mumraje. Ale už jsme na to připraveni a víme, do čeho jdeme..
D24 Dillí podruhéJako bychom po tom skoro měsíci přijeli do úplně jiného města. Doprava plynulá, pravda trochu hlučnější, z pachů velkoměsta (pokud tedy nejdete zrovna kolem městského "urinalu" vnímáme jen vůni čerstvě připravovaných pokrmů, oční kontakt dokonale vycvičen k odfiltrování otrapů, shopping levných krámů pod kontrolou. Z místních pamětihodností vybereme jen jednu a to Červenou pevnost, pod ochranou UNESCO. Je to obrovský komplex pavilonů a zahrad z červeného pískovce, který bohužel už tu dávnou krásu kterou měl za Šáha Jahala nenese. Komplex zavlažování s kanály a fontánami je vyschlý, dříve honosné promenády se rozpadají a v krytém bazaaru místo těch nejlepších řemeslníků a barvířů prodávají své pouťové tretky pouliční prodejci. Nicméně majestátnost z celé pevnosti pořád dýchá. Horku a vlhku jsme ale přeci jen v horách odvykli a tak se necháváme převézt rikšou zpět na Main Bazzar, což je v provozu všedního dne zážitek jak z horské dráhy. Dnes se také loučíme s naším indickým průvodcem Aswinem, který vhodně umístěnými bakšiši a dobře mířenými telefonáty usměrňoval průběh akce správným směrem. Na cestu bude i on jistě vzpomínat, poprvé v životě byl na horách a spal ve stanu (a nevypadá, že by si to chtěl ještě někdy zopakovat.


 
D25 Long way home......zpívají Supertramp na staré nahrávce, kterou si zpříjemňuji brzký noční start. Dojmy jsme nasycení, pár koutů severní Indie ochutnali, alespoň kousek z Himálaje viděli a prošli, chtělo by to pane Veverka nějaké úderné zakončení, nějakou duchovní katarzi nebo tak něco. Obávám se však, že k tomu dojde těžko, bráním se generalizaci, stráveného času bylo příliš málo na nějaký zásadní závěr. Nicméně přesto myslím, že odhodit evropské oči jde jen velmi obtížné, krásu života v Indii lze objevit těžko, i ti Indové, kteří mají to štěstí, že se narodili do vyšší kasty a dostalo se jim dobrého vzdělání pokud mohou, utíkají pryč na Západ. Jak má člověk mít účtu k duchovnímu učení, když se například dozví, že vrchní lama v jednom klášteře který jsme navštívili je negramotný. Jak má brát vážně hinduisty proklamovanou úctu k životu a k bližnímu a vidět otročit a žít lidí na ulici hůře než zvířata. Jak se vyrovnat s tím že Farooq že Srinagaru raději svou dceru zabije, nežli by ji svolil třeba se provdat za člověka z vyšší kasty a umožnil ji trochu lepší život a jiný ženu nechá upálit, když včas neporodí mužského potomka. Indie je Evropa 16 století s prvky moderní doby, kultivace započatá Brity se zpomalila, sociální rozdíly, na které my jsme tak citliví jsou tu propastné a pro nás nestravitelné. Byla to velká cesta, poznání a zážitky jistě na celý život. Indie je země velkých kontrastu a i poslední pohled byl v tomto duchu. V prachu na dálničním ostrůvku spí skoro nahá rodina s malými dětmi hned kousek od přepychového hotelu. Opravdu jsou se svým údělem smíření a spokojeni a my to jen nechápeme? Fakt nevím, pořád si myslím, že to není možný. A teď něco o tom běhání... Měsíc jsem neběhal, což je pro řadu mých kamarádů běžců představa na hranici sebevraždy. A nyní s magickou slabikou OM, ze které byl stvořen celý vesmír to jdu zase zkusit. Dám vědět, jak to dopadlo.