vypadá to dobře ne, přijdete si ráno do práce, ledabyle si rejdíte lžičkou v
kávičce a jen tak mezi řečí utrousíte přes rameno poznámku o stokilometrovém
oběhu hor, osazenstvo nevěřícně polkne a vy se tak nesete chvilku na oblaku té
vyjimečnosti, ego si pochrochtává... Jenže pak mi bleskne hlavou parafráze
pěkné hlášky "stovka za patnáct co vo tom proboha chcete psát"? Je to
tak doba je bouřlivá a dynamická, 10 za padesát, půlka za 2 hodiny, maratón pod
4, co vo tom proboha chcete psát? To už chce pěknou dávku exhibicionismu. Jen
aby nám z toho neustálého překonávání limitů, kdo rychleji, kdo výše, kdo lépe
nehráblo. Ale samožerství stranou, do pomyslného deníčku je třeba si to
zaznamenat. Je to prostě pěkné číslo.
Myslím, že jsem dobře udělal, že jsem s tou stovkou nespěchal. Je
to pěkná kulatá meta, je potřeba k ní tak nějak dozrát. Když o tom tak
přemýšlím tu mentální stovku už jsem si odbyl na Transgrancanarii. Mám za to
že k některým záležitostem musí prostě člověk dozrát. Snažit se násilím
přeskakovat zrychlovat a nakonec i zpomalovat života běh je ve svém důsledku
kontraproduktivní. Jistě si každý vzpomeneme na nějakou situaci, kterou s
odstupem času hodnotíme jako poněkud nevydařenou, uspěchanou, neřku-li trapnou,
či hloupou, kterou bychom v jiném čase řešili, či prožili jinak, zachovali se
lépe či rozumněji. Jsou okamžiky za které se již můžeme jen stydět, či na které
můžeme být hrdí. Čím dál víc jsem přesvědčen, že vše má svůj správný čas a že
moudrost spočívá v tom tento čas správné odhadnout. Pokud - ano, možná trochu
krkolomě - převedu tento rádoby intelektuální úvod do běžeckého prostoru, pak
mi musí vyjít, že s plány na časově či kilometrové mety, ať už jsou jakékoli,
je třeba zacházet rozvážně. Po uplynulém víkendu snad můžu za sebe říct, že ke
stovkové vzdálenosti jsem prostě musel rozvážně dostárnout a dospět. Bez
skrupulí přiznávám, že na toto nejsem schopen takzvané natrénovat. Stovka je v
mém pojetí už vzdálenost, která nemá nic společného s beháním pro zdraví a
(závodníci prominou) ani se sportem. O delších vzdálenostech ani nemluvě. Ke
stovce se člověk odhodlá z nějakých úplně jiných pohnutek, jejichž definici
bych někdy velmi rád popsal, ale asi jistě nebude obecná. K těmto úvahám mě
vede veskrze pozitivní zážitek a to právě proběhlá K100 - Krakonošova stovka.
Nebyla protrpěná ani vybojovaná, byla se vší intenzitou a radosti prožitá, s
pocitem, že jsem ve spravný čas na správném místě. Pro mne jako běžce z
kategorie turista a výletník, jsem prostě nemohl zvolit příhodnější načasování.
Mít možnost si zopakovat polohopis celých Krkonoš během 24 hodin, spolu s
kulatým výročím 50 ročníku byla prostě velmi vábná. A tak jsem bral K100 jako
skoro standardní zápisek v diáři, jako čas budíku, poznámku pod čarou, něco s
čím jasně počítám a co nijak nenaruší běžný harmonogram a následné letní plány,
něco co by mělo být jakkoli komplikované k řešení. V pátek večer jsem se
postavil na start a věděl jsem, že se někdy druhý den v cíli objevím. Ten vjem,
že jsem přesně v ten správný čas na správném místě, byl neskutečně silný.
Celých těch více jak 15 hodin na cestě, jsem ani vteřinu nezapochyboval, že to
co zrovna teď dělám, je to nejlepší co v daný okamžik mohu. Znovu jsem se
utvrdil, že noční vjemy jsou velmi silné, že tma je vlastně bezpečná, protože
vás kryje před vnějším světem, připadalo mi, že v každém zvuku je schovaných
zvuku tisíc, že oči tmě postupně přivykají a vy se jako šelma sunete za svou
kořistí. Těšil jsem se na ten krkonošský hřeben, od Vrbatovy boudy k Petrovce a
i když díky mlze a nepříjemnému větru byla orientace a viditelnost prachbídná,
až masochisticky jsem se z toho těšil, a vnímal tu moc přítomného okamžiku.
Takové Sněžné jámy nevidíte jen cítíte pár metrů vedle sebe. Hřeben byl tak
trochu nekonečný, pořád jen sledovat úzký pruh světla, mokré kameny, vůbec se
mi nechtělo nikam padat.
Na Lužické chatě kam jsem se dostal nějak kolem třetí
hodiny mám za sebou kolem půlky trasy, osazenstvo běžců hoduje a všichni se
tváří jako kdyby sednout si v noci po 50km na čaj a pak vyrazit na dalších 50
byla ta nejpřirozenější věc na světě. Utkvěla mi replika jednoho běžce,
vychvalujícího ultrabeh v maďarské Matře - " jo stovka to se dá běhat tak
max 1x za 14 dní. Inu asi dobrej oddíl. Tma postupně mizí a o to víc si pak
můžete vychutnat, když černou tmu prořízne jak nůž ostrý úzký paprsek ranního
slunce, který vám postupně osvětlí doteď skrytou scenérii hor. Být v 4:00 na
polské straně Krkonoš a koukat na Sněžku, to se prostě nepovede každý den,
třeba je to poprvé a už nikdy se to nebude opakovat. Trasa vede na polskou stranu
hor, kde termín "technický terén" má nějak zcela jinou dimenzi.
Bahnitá strouha s kameny a kořeny je tedy pouze pro fajnšmekry, jak tady někdo
může běžet tomu vůbec nerozumím. Krátké občerstvení s ranní kávou a kontrolou
domku mysliwskem a začíná výstup na Sněžku, kde doháním přátelé z naší itb
partičky.
Do kopce předbíhám z kopce pak ztrácím, tak to jde vlastně celou
cestu. Jestli já bych se neměl náhodou specializovat na běhy/chody do vrchu.
Seběh na Pomezní boudy je dost nepříjemný sudetské chodníky s kolmo srovnanými
placatými kameny vypadá jad dračí hřbet a nohy dost dostávají zabrat. Další
část až do Pece je taková nevábná, silnice, lze se těšit jen pohledem na Sněžku
a právě seběhly hřeben.
Ale rychle to ubíhá, podporujeme se s Karlem v postupu,
plánujeme oběh Plzně, Pavel si prodloužil obcerstvovacku na Pomezkach o další
pivo a získává tedy pomyslný kredit do ITB bodování. I na 85km mám z výletu
pořád radost, pak však jak rána z nebe přichází únava k probděné noci a
náročném sebehu. Do kopce na Hrnčířské boudy to je ještě fajn, ale posledních
10 km už je to boj s vůli. Karel mi mizí v dálce a můj plán A stihnout to pod 15 hodin pomalu bere za své, Vrchlabí je sice už na dohled, ale donutit se udělat rychlejší krok je nadlidský výkon. Nastává tedy část trasy, kterou rádi nazýváme - běh hlavou.
Není prostě jiné volby než to dotáhnout do cíle. A jsem tam za necelých 15,5
hodiny, euforie, chlazený Krakonoš, pěkně jsme to oslavili, jen co je pravda.
Ted ovšem nastává další důležitá část celé akce. Rychle během pár dní
zregenerovat, zabalit a vydat se objevovat sever Indie do podhůří Himálaje.
Místo joggingu s Krakonošem s jogíny u vonné tyčinnky posedět se zkříženýma nohama. To tedy bude zas objevování, já a s jogíny, běžecká pauza skoro měsíc, to se těžko představuje.
To bude na dlouhé oooooommmmm. Zájemci mohou sledovat pokud se mi povede potkat nějakou sličnou wifi postup a příhody Veverek na: http://mrkm.ontheroad.to/north-india/
kávičce a jen tak mezi řečí utrousíte přes rameno poznámku o stokilometrovém
oběhu hor, osazenstvo nevěřícně polkne a vy se tak nesete chvilku na oblaku té
vyjimečnosti, ego si pochrochtává... Jenže pak mi bleskne hlavou parafráze
pěkné hlášky "stovka za patnáct co vo tom proboha chcete psát"? Je to
tak doba je bouřlivá a dynamická, 10 za padesát, půlka za 2 hodiny, maratón pod
4, co vo tom proboha chcete psát? To už chce pěknou dávku exhibicionismu. Jen
aby nám z toho neustálého překonávání limitů, kdo rychleji, kdo výše, kdo lépe
nehráblo. Ale samožerství stranou, do pomyslného deníčku je třeba si to
zaznamenat. Je to prostě pěkné číslo.
 |
| Dům dědí a mládeže Vrchlabí a jeho obyvatelé :-) |
Myslím, že jsem dobře udělal, že jsem s tou stovkou nespěchal. Je
to pěkná kulatá meta, je potřeba k ní tak nějak dozrát. Když o tom tak
přemýšlím tu mentální stovku už jsem si odbyl na Transgrancanarii. Mám za to
že k některým záležitostem musí prostě člověk dozrát. Snažit se násilím
přeskakovat zrychlovat a nakonec i zpomalovat života běh je ve svém důsledku
kontraproduktivní. Jistě si každý vzpomeneme na nějakou situaci, kterou s
odstupem času hodnotíme jako poněkud nevydařenou, uspěchanou, neřku-li trapnou,
či hloupou, kterou bychom v jiném čase řešili, či prožili jinak, zachovali se
lépe či rozumněji. Jsou okamžiky za které se již můžeme jen stydět, či na které
můžeme být hrdí. Čím dál víc jsem přesvědčen, že vše má svůj správný čas a že
moudrost spočívá v tom tento čas správné odhadnout. Pokud - ano, možná trochu
krkolomě - převedu tento rádoby intelektuální úvod do běžeckého prostoru, pak
mi musí vyjít, že s plány na časově či kilometrové mety, ať už jsou jakékoli,
je třeba zacházet rozvážně. Po uplynulém víkendu snad můžu za sebe říct, že ke
stovkové vzdálenosti jsem prostě musel rozvážně dostárnout a dospět. Bez
skrupulí přiznávám, že na toto nejsem schopen takzvané natrénovat. Stovka je v
mém pojetí už vzdálenost, která nemá nic společného s beháním pro zdraví a
(závodníci prominou) ani se sportem. O delších vzdálenostech ani nemluvě. Ke
stovce se člověk odhodlá z nějakých úplně jiných pohnutek, jejichž definici
bych někdy velmi rád popsal, ale asi jistě nebude obecná. K těmto úvahám mě
vede veskrze pozitivní zážitek a to právě proběhlá K100 - Krakonošova stovka.
Nebyla protrpěná ani vybojovaná, byla se vší intenzitou a radosti prožitá, s
pocitem, že jsem ve spravný čas na správném místě. Pro mne jako běžce z
kategorie turista a výletník, jsem prostě nemohl zvolit příhodnější načasování.
Mít možnost si zopakovat polohopis celých Krkonoš během 24 hodin, spolu s
kulatým výročím 50 ročníku byla prostě velmi vábná. A tak jsem bral K100 jako
skoro standardní zápisek v diáři, jako čas budíku, poznámku pod čarou, něco s
čím jasně počítám a co nijak nenaruší běžný harmonogram a následné letní plány,
něco co by mělo být jakkoli komplikované k řešení. V pátek večer jsem se
postavil na start a věděl jsem, že se někdy druhý den v cíli objevím. Ten vjem,
že jsem přesně v ten správný čas na správném místě, byl neskutečně silný.
Celých těch více jak 15 hodin na cestě, jsem ani vteřinu nezapochyboval, že to
co zrovna teď dělám, je to nejlepší co v daný okamžik mohu. Znovu jsem se
utvrdil, že noční vjemy jsou velmi silné, že tma je vlastně bezpečná, protože
vás kryje před vnějším světem, připadalo mi, že v každém zvuku je schovaných
zvuku tisíc, že oči tmě postupně přivykají a vy se jako šelma sunete za svou
kořistí. Těšil jsem se na ten krkonošský hřeben, od Vrbatovy boudy k Petrovce a
i když díky mlze a nepříjemnému větru byla orientace a viditelnost prachbídná,
až masochisticky jsem se z toho těšil, a vnímal tu moc přítomného okamžiku.
Takové Sněžné jámy nevidíte jen cítíte pár metrů vedle sebe. Hřeben byl tak
trochu nekonečný, pořád jen sledovat úzký pruh světla, mokré kameny, vůbec se
mi nechtělo nikam padat.
 |
| Pielgrzymy v Polsku |
Na Lužické chatě kam jsem se dostal nějak kolem třetí
hodiny mám za sebou kolem půlky trasy, osazenstvo běžců hoduje a všichni se
tváří jako kdyby sednout si v noci po 50km na čaj a pak vyrazit na dalších 50
byla ta nejpřirozenější věc na světě. Utkvěla mi replika jednoho běžce,
vychvalujícího ultrabeh v maďarské Matře - " jo stovka to se dá běhat tak
max 1x za 14 dní. Inu asi dobrej oddíl. Tma postupně mizí a o to víc si pak
můžete vychutnat, když černou tmu prořízne jak nůž ostrý úzký paprsek ranního
slunce, který vám postupně osvětlí doteď skrytou scenérii hor. Být v 4:00 na
polské straně Krkonoš a koukat na Sněžku, to se prostě nepovede každý den,
třeba je to poprvé a už nikdy se to nebude opakovat. Trasa vede na polskou stranu
hor, kde termín "technický terén" má nějak zcela jinou dimenzi.
Bahnitá strouha s kameny a kořeny je tedy pouze pro fajnšmekry, jak tady někdo
může běžet tomu vůbec nerozumím. Krátké občerstvení s ranní kávou a kontrolou
domku mysliwskem a začíná výstup na Sněžku, kde doháním přátelé z naší itb
partičky.
 |
| Vrcholová |
Do kopce předbíhám z kopce pak ztrácím, tak to jde vlastně celou
cestu. Jestli já bych se neměl náhodou specializovat na běhy/chody do vrchu.
Seběh na Pomezní boudy je dost nepříjemný sudetské chodníky s kolmo srovnanými
placatými kameny vypadá jad dračí hřbet a nohy dost dostávají zabrat. Další
část až do Pece je taková nevábná, silnice, lze se těšit jen pohledem na Sněžku
a právě seběhly hřeben.
 |
| Směrem k Jelence |
Ale rychle to ubíhá, podporujeme se s Karlem v postupu,
plánujeme oběh Plzně, Pavel si prodloužil obcerstvovacku na Pomezkach o další
pivo a získává tedy pomyslný kredit do ITB bodování. I na 85km mám z výletu
pořád radost, pak však jak rána z nebe přichází únava k probděné noci a
náročném sebehu. Do kopce na Hrnčířské boudy to je ještě fajn, ale posledních
10 km už je to boj s vůli. Karel mi mizí v dálce a můj plán A stihnout to pod 15 hodin pomalu bere za své, Vrchlabí je sice už na dohled, ale donutit se udělat rychlejší krok je nadlidský výkon. Nastává tedy část trasy, kterou rádi nazýváme - běh hlavou.
Není prostě jiné volby než to dotáhnout do cíle. A jsem tam za necelých 15,5
hodiny, euforie, chlazený Krakonoš, pěkně jsme to oslavili, jen co je pravda.
Ted ovšem nastává další důležitá část celé akce. Rychle během pár dní
zregenerovat, zabalit a vydat se objevovat sever Indie do podhůří Himálaje.
Místo joggingu s Krakonošem s jogíny u vonné tyčinnky posedět se zkříženýma nohama. To tedy bude zas objevování, já a s jogíny, běžecká pauza skoro měsíc, to se těžko představuje.
To bude na dlouhé oooooommmmm. Zájemci mohou sledovat pokud se mi povede potkat nějakou sličnou wifi postup a příhody Veverek na: http://mrkm.ontheroad.to/north-india/
