Na záletech - Baroko maraton

Tak jsem po čase zase zpět. Vyměnil jsem zase na pár měsíců evropskou pevninu za ostrovní království, sestoupil z pražské vyvýšeniny do essexských nížin. Konečně když to jde proč si ten život neudělat zajímavější. Ale zaplať pámbu, už je to jiné než před těmi 6 lety, je tu takové druhé doma, židle v práci i pěšinky na polích na svých místech, tedy pravda ty pěšiny trochu rozorány to abych zas nekecal. Běhání už není ze stresu, ale s radostí, dokonce i zde se už běhá, není výjimkou že i na poli potkám osamělého běžce se psem. Je to samozřejmě trochu šílený nápad hned po týdnu letět do Čech, ale s tím Barokem je to tak, tady neplatí žádné chce se mi tam, nechce se mi tam, těším se, netěším se,  mám čas, nemám čas, na Baroko se prostě musí a hotovo. A tak první zálet vede právě přímou linkou Londýn-Plasy (zavedli prý i linku pro H12 Budapest-Plasy - je to holt už již známý závod).
Baroko prostě bylo první, už nikdy jsem na maraton tak usilovně netrénoval. Byla to tehdy vzdálenost z říše snů, a kdyby jen to. Mezi desítku a maraton jsem tehdy žádný závod nevčlenil. Bylo to léto objevování tajů běhu, Pečlivě jsme s Pavlem Radotínským plánovali vzdálenosti, převýšení, dokonce jsem se vypravil i poznávat trať na živo. Mnoho nezodpovězených otázek tehdy bylo, často spojeno s nácvikem - dá se jíst a pít za běhu, kdy gelík a kdy tabletu, jaké boty, co na sebe, první výběh nad dvacet km to byla událost o které jsme pak mluvili celý týden. A pak...Baroko, zvolené jako ta nejlepší destinace pro ztrátu maratonského panictví. Po čtyřech letech znám trasu nazpamět, přesně už vím kde přidat či ubrat, cestu běžím skoro poslepu, dokonce už vím kde na trati potkám známé tváře, přesto zůstává pro mě Baroko nějak posvátné, těžko si představit že bych jel začátkem září někam jinam.

Zárodek Klubu Trailových Běžců na Baroku (foto Petr Švanda)

Fenomén tradice a kontinuity si tady na ostrovech člověk uvědomí v plné síle, i když to přirovnání k Baroku možná trochu kulhá. Tak například rituál zamykání Toweru (Ceremony of the keys) se nezměnil přes 700 let, každý večer přesně 9.53 se stráž zeptá hlavního klíčníka "Halt, kdo to přicháží". "Klíče". "Čí klíče?" "Královniny". Vpusťe královniny klíče", "Bůh ochraňuj královnu". "Amen". Ta tradice či kontinuita všeho  u nás nějak schází, a tak je skvělé, že máme aspoň ty tradiční sportovní akce. Tradicí otevírání parlamentu se pochlubit nemůžeme, tak máme aspoň ty Běchovice s tradicí více než stoletou. A tak jsem nadšen, že na velké plasské louce posedává plno přátel, organizátoři v barokních kostýmech vítají účastníky, tak jako každý rok. Oběh Velké louky na začátek je takřka rituální, plky okolo také. Had běžců se vlní podél Střely aby se postupně roztrhal na tom dlouhém okruhu. I když to "dlouhý" nějak ztrácí na síle. Do mysli se mi vkrádá lehce podceňující "je to jenom maraton" (a teď když to píšu a snažím se tu o to přemýšlení v mílích, je to jenom 26.2... to zní jak občerstvovačka jak praví jedna ze známých hlášek ultraběžců). A zas to pokračuje jako každý delší běh taková permanentní hostina a popovídání s kamarády i neznámými běžci. Mám takové skryté přání prorazit tu 4 hodinovou hranici, ale zas abych se přitom moc trápil, to se mi nechce. Tento víkend mám přece k odpočinku a v pondělí zas musím nastoupit jako čestvý poddaný Jejího Veličenstva. Ale ta skrýtá soutěživost. Jak jsem před 3 týdny honil Okrouta po Lužických snažím se zas zde dohnat Romana, který si lehce běží velký kus, ale přeci jen stále na dohled přede mnou. Je dost horko a tak jsem dost rád že na Stražišti čeká holčičí fan klub Pavla Radotínského v podobě ženy a dcery, které si odběhly z panství na Hluboké. Studená voda a milá společnost dává zapomenout na ten kopec od Čoubáku, který je pořád na Baroku velkou výzvou. Postupně míjím ty co přepálili, nemohu si tuto strategii postupného předbíhání ze zadních řad vynachválit. A světe div se na 36km doháním Romana a na 41km i poprvé v životě H12 abychom spolu doklusali po velké louce do cíle. Pavel Radotínský se zdržel s fanklubem a tak se vidíme až s Birellem, který tentokrát k naší radosti nedošel. Hranice 4 hodin sice o 3 minutky nepadla, ale poprvé na Baroku se ovšem dostavuje pocit, který jsem tu ještě nezažil. Ještě bych nejraději běžel někam trochu dál...  

Stražiště (foto Bára Kuntová)

        

Jaképak výhledy tohle je závod

Tak takhle jsem byl poučen jednou běžkyní na vrcholu Klíče, poslední sedmistovky z těch celkem deseti, kterými Lužické hory oplývají, a které byly cílem závodu 10 Lužických Sedmistovek. Je jasný, že každý si hledá to svoje - někdo rychlou desítku, někdo dobře vychlazenou dvanáctku, jiný rychlý maraton po silnici, další zas trailové závody po horách. Každému co jeho jest. Mě na běhání baví to objevování, těžko se mi odděluje závodění od té krajiny kterou si běžím. A tak vybírám akce, které skýtají nějaký ten explorační prvek. Závod Lužickými horami toto splnil bezezbytku. Takový výlet si sami nevymyslíte a když jo, morál na to jej provést bude hodně těžký. 10L700 byla taková moje letošní meta - překonání stovkové vzdálenosti, i když ve dvou dnech není špatný cíl, ta pravá stovka na jeden zátah klidně může ještě chvilku počkat. Kdyz jsem se hlasil na "detskou" Silvu, bezci kroutili hlavou nad tim detinskym napadem - to se nevyplati jezdit tam kvuli hloupym 92km. Ale jasně ze vyplatilo,  kilometrik ke kilometriku osobacky uz budou jen ve vzdalenostech, ne v casech. Proc si tedy nedoprat vice osobacku, do nekonecna ty vzdalenosti natahovat prece nepujdou.

Luzicke pro me byly vzdy tak trochu ve stinu svych vyssich sousedu - rodných Jizerek a těch opravdovych hor Krkonos - ale do Radvance u Sloupu v Čechách, kde bylo zazemi zavodu jezdime skoro 20 let. Ovšem na ten Klíč skoro za humny jsme ale napriklad nikdy nedosli. A tak kdyz rano zazni do mlhy a deste vystrel ze startovni pistole, tesim se na ten vylet jak malej. Je tedy fakt nevlídno, v režimu "normal" by se člověk rozmýšlel jestli vůbec jít ven, přepnuti do režimu "ultralife" ovšem vyrazíte v trenkách na 65km dlouhý běh do deště. Inu vývoj. Probíháme Novým Borem sledováni nevěřícnými pohledy klátivých postav, kteří se asi vracejí z noční pitky, a mizíme v lese. Jak obvykle po cca 12km se dostavuje ten pověstný "running high" tělesné metabolické pochody se ustálí, šleha endorfinů zaplaví mysl, která ještě před hodinou hlásila "zůstaň ležet" a já se tak nějak vznáším Lužickými horami, občas mi dají najíst, občas zatleskají, chvilku klábosím s přáteli, chvilku si užívám pocit osamělého běžce. Poprvé v životě se podívám na vrcholy schované turistům mimo značky, i na vrchol Luže, kde se na chvíli otevře pohled do krajiny.

Na vrcholu je potřeba se zapsat do naprosto promočeného papíru.

Chleba s paštikou zvítězil jako nejlepší potravina.

Přehrada Naděje nedaleko Luže.

U přehrady Naděje mi to nedá a sejdu těch pár kroků po schodech pro pěknou fotku. V Krombachu na 60km je potřeba ještě zaskočit na poslední kopec Hvozd, ten je tedy tou pověstnou třešní na dortu i když 500m kamenné schodiště na závěr dává pěkně potrápit. V cíli jsem lehce pod 8 hodin, to jsem ani nedoufal a v hasičské pařírně u kamen už si jen užívám teplý čaj, pivo a klábosení s ostatními běžci. Jaké je ovšem moje překvapení, když večer na hospodských dveřích v průběžném pořadí vidím svoje jméno na 11 místě, tedy jen kousek za zítra vyhlašovanými TOP10. Červ soutěživosti mi od té doby hlodá v hlavě, já snad na stará kolena začnu trpě ctižádostivostí, to přece ne! Jsem tu sakra na výletě.

Cestou na Hvozd

Poslední vrchol první etapy Hvozd

Druhý den se postavit na start maratonské etapy vypadá jako ještě větší nesmysl než včera. Nohy dřevěný, tělo ještě spíš spí než bdí, žádná sláva. Běžím nějak hrozně dlouho sám, kolem nikde nikdo, je to celý nějaký divný. Na občerstvovačně už mě ale vítají jako jediného ze startovního pole co běží správnou trasu, píší mi prý hvězdičku. Jsem rád že soutěživý duch ve mě už zase spí, v klidu se najím napiju a pokračuji. Na prvním vrcholu ovšem zápis mluví jasně. Tomáš, který mi včera nandal půl hodiny,  je přede mnou sotva deset minut. Že bys Veverko sebou hodil a opravdu večer trochu té světské slávy zakusil? Nevěřícně nad sebou kroutím hlavou, ve které se rozsvítilo "Dohnat Okrouta!" a... fakt asi závodím. Jak je to ale ošidné poznám hned na dalším kopci, kde minu odbočku na vrchol a přidám si pěkné 2km obíháním vrcholu. Červené světlo v hlavě však nepohasíná, asi nějaký starý vývojový reflex být u mamuta první. Přidá to i nějaký ten endorfinek asi, běží se mi výborně, je to dané i skvělou atmosférou na trati, obsluha občerstvovaček fandí každému jak o život, výborné jídlo, hezký počasí. Na poslední obávaný Klíč se mi daří i zčásti běžet, zkopce do Radvance mám dojem že letím. Tomáš mi sice zase utekl a v cíli mě vítá již s pivem v ruce, ale povedlo se, odpolední nástup na podium a 9 místo si fakt neskromě užívám, konečně kdy se člověku povede být v jedné lajně s guru českého ultraběhu.. No a navíc mám tu stovku, sice ve dvou dnech, ale ta opravdová jednodenní, je zase o něco více na dosah.
P.S. Musím poděkovat za fajnový víkend Bubovi, Janě a Tomášovi, se kterými jsme vytvořili lužickou úderku. Všechno tak pěkně plynulo, samé úsměvy a dobrá nálada. No a na ty plány na příští rok, s krycím názvem MUMie 2015 se velmi těším a píši si do deníčku!

Úderná skupina 10L700