První lekce španělštiny pro samouky

Vamos vamos animooo, muy bien, dos kilometros de la checkpoint halasí kolemjdoucí. Sbíhám bahnitou stezkou lemovanou kaktusy a snažím se pečlivě číst terén před sebou. Před nějakým kurníkem se slepicemi je cedule 70km to finish, jemné bahýnko obalující oblé sopečné valounky není úplně nejjistější podklad a představa pádu do rokle plně kaktusů není zrovna nejlákavější. Na dohled v údolí svoji nejbělejší bělobou září horské městečko, už je slyšet hudba, tleskání a povzbuzování, místní si závod vychutnávají stejně jako běžci. Kde jsem se to proboha ocitl? Jsem tu správně? Není to jenom sen?Gran Canarie pro mě byla doteď bodem na mapě, tak trochu zprofanovaná destinace kam jezdí dobře situovaní němečtí důchodci trávit zimy. V devadesátých letech se k ním přidali rychle zbohatnuvší čeští podnikatele. Zkrátka když někdo "jel na Kanáry" tak to evokovalo spíše negativní emoce.Jak už to tak bývá, nakoukne-li člověk jen trochu pod povrch věci, pohled se mění. Asi opravdu není daleko od pravdy co říká Bedecker, že Gran Canaria je takový kontinent v malém, od všeho něco. Přesto, nechci se nechat ovlivnit ničím předem a udělat si svůj vlastní obrázek ostrova.
"To se ti bude moc líbit" slibuje velký pokušitel H12, který už má na 125+km trati Transgrancanarie svůj zářez v pažbě z loňska a když si prohlížím v google earth dětskou trasu závodu 83+ musím mu dát za pravdu. Hory, doly, černý les jak by řekl klasik, žádný asfalt, jen kamení na mnoho způsobu a tvarů. Párkrát si jen tak na podzim kliknu myší v teple domova a je rozhodnuto. Moje první zahraniční ultra se tak stává pomalu realitou. Teď jen ještě řádně reprezentovat ITB, ach ta odpovědnost!Díky H12 zahajujeme akci ve VIP salónku na letišti, a jako po bájném Zorrovi zůstává známé ohnivé Z, po členech ITB zůstává následující spoušť..

 

Před odchodem ještě odeberu 2 VIP vařená vejce, co kdyby byl na trati hlad. V letadle se scénka v malé modifikací opakuje..

 

"To ale nejste vy" kroutí hlavou paní v Expu při registraci, a porovnává startovní čísla se jmény Martin VP a 12Honzade s našimi občanskými průkazy. Naštěstí dvojitá kontrola v papírech naší identifikaci ujasní. Si si amigos, říká slečna, a kroutí hlavou jak může přezdívka někoho začínat číslem. Maspalomas místo cíle a našeho pobytu v resortu je takové centrum průmyslové turistiky, podivný Disneyland, kde se můžete k smrti urekreovat a nemusíte ani vystrčit nos z resortu. Restauraci, obchod, bazén vše v oploceném areálu. Možná i to je důvod, proč tuto destinací vyhledávají genderove minoritní dvojice, konečně i my postarší chlápkové chodící všude spolu, nepůsobíme úplně standardním dojmem.

 

Přípravy jsou v plném proudu, do které kapsy co dát, co vzít, co nezapomenout, co mít hned po ruce, co oželet, každý v jednou patře našeho mezonetu přeskupujeme věci na různé hromádky a snažíme se dosáhnout ideálního stavu. H12 opouští ubikaci večer před osmou, aby se nechal odvézt na druhý konec ostrova a mohl se svému běžeckému koníčku věnovat celých 25-27? hodin. Naše "dětská" skupina nastupuje k odvozu později, ale když mi ve 3 hod zvoní budík říkám si že jsem snad měl raději běžet dlouhou a vůbec se spánkem neobtěžovat. Jako kdyby žádný nebyl.

Start ve Fontanales začíná zcela tradičně - pro 500 lidí 3 kadiboudy, fronta se tedy vine přes celé náměstí. S blížícím se startem nervozita stoupá a těsně před sedmou již běžci vybíhají a zabíhají do wc budek v tak 20 sec intervalech. Pomalu se smiřují že start svého prvního zahraničního ultra pros..u, když tu přichází úlevná informace, že start se posunuje o deset minut. Ach ta božská úleva, nemohu tedy slyšet H12, který zrovna probíhá městem a volá tým Veverka do akce. Celý start je poněkud komická záležitost. S velkou pompou vybíhají stovky lidí aby po sto metrech zcela ucpali pěšinu po které vede trať. Chápete to takový přípravy, stres před startem, sedíte v kadiboudě a odpočítávají start a pak půl hodiny stojíte ve frontě?

 

Začíná to tedy pěkně. Ale zase má to své kouzlo. Začíná svítat a jako opona na divadle se před vámi otevře pohled do kanárské krajiny. Vrcholky kopců jsou v mlze, na stráních pomerančovníky a bílá stavení a souvislý porost kaktusů různých tvarů (všemu co má bodliny kromě ježka říkám pro jednoduchost kaktus..). Trasa nás má provést od severu na jih, přes nejvyšší vrchol Pico de Nieves (1950m) až do Maspalomas. Zatím to tedy o běhání moc není. Buď stojím ve frontě, nebo jdu do prudkého kopce, nebo opatrně z prudkého kopce scházím v zástupu lidí. Mezi čerstvými účastníky dětské verze se postupně přimíchávají zřetelně opotřebovanější kolegové z plné verze. Ti v tuto chvíli mají za sebou přes 40km do dálky a 4 km do výšky, není se tak moc čemu divit. Zrovna jeden se přede mnou v křeči sesune k zemi a na úzké pěšině mezi kaktusy nezbývá všem za ním počkat než křeč povolí. Po 2,5 hod přibíhám a první kontrolu ve Valleseco a všechny mé časové plány berou za své. Trochu otřesen, ale zas již volnější cestou sbíhám do Teroru, kde tento časový hendikep srážím. Velké překvapení mě čeká na začátku kopce, kde na mě ze stráně hlasitě haleká H12. Proboha to se mi snad zdá, má být tak hodinu za mnou a jestli ne tak běží zatraceně rychle. Je to on!

 

Trochu přešlý po tom courání v noci po kopcích ale vůle nezdolné. "Mám jídlo za trikem jako čínská žena" zahlásí aby demonstroval další vychytávku ve výstroji. U krku mu z pod trika kouká igelitový pytlík s houskou. Inu mistr ultra. Má za sebou teď už skoro 60km, já slabých 15. Chvilku povídáme, ale každý máme svůj závod a já využívám výhody čerstvých nohou a spěchám k vrcholu Cruz de Tejeda.

 Zde, opět jak na divadle, se kulisy rázem mění. Z lehce tropického vlhka a mrholícího nevlídna se stává pro středoevropana příjemný letní den. Nejsem sám, kdo si tuto změnu musí zachytit nejen do hlavy, ale i do foťáku. Seběh do města Tejeda je až euforický. Výhledy na okolní kopce jsou odměnou a náplastí na těžce zkoušené klouby na kamenitých stezkách.

V Tejeda si musím dopřát trochu oddechu před dalším velkým stoupáním na Roque Nublo, skalní monolit a nepřehlédnutelnou dominantu krajiny. Atmosféra poledního města je neodolatelná, člověk by si sednul na slunce, dal si dobrej oběd, pivo k němu, kafe a koláček po něm, lehnul si.. však posuďte sami z následujícího krátkého videa na https://www.youtube.com/embed/MiI_h6ghhis

Ale kopce jak zjišťuju mi sedí, nahoru stále někoho předcházím, v sebězích zas ztrácím. Na vrcholu se těším na svou odměnu - VIP vařená vejce, protože nic není tak opojné jako vrcholová žranice. Roque Nublo je samo o sobě mistrovským přírodním výtvorem 80m vysoký skalní monolit. Nemohu nezmínit jak skvělá byla podpora na trati z domova. VS seděl nad pc celý den, sledoval on line náš pohyb. Pár sms jsme si vyslali s TB někde na 30km, ale když se po 6 hodinách divil, že ještě nejsem v cíli, radši už jsem mu nic za trest nenapsal. Kolega v práci mě zas informoval o pohybu el seňor professore za mnou. 

Na řadě je další občerstvovačka na Garaňonu, kde se říká, že se závod rozhoduje, aspoň tedy ten dlouhý. Já jsem zhruba v půlce a začínám toho mít v zásadě taky docela dost. Čas je dobrý, tak si dopřeju celých 10 minut na odpočinek, jídlo a doplnění zásob. Běžci se v této fázi mísí s turisty, kteří to sem z parkoviště mají kousek a vegetí si v odpoledním slunci ve stínu mezi borovicemi. Na Pico del Nieves jsem za 20 minut a kolega to z Prahy komentuje "Ty Pico dobře Ty!" Jen mě mrzí, že jsem nezdokumentoval až neuvěřitelné kousky sněhu po cestě. Seběh 12km do Tunte je trochu šílený a nekonečný, rozbitá prudká kamenitá cesta, nohy už přeci jen občas vypovídají poslušnost. Protáhnout už se ani moc nejde, dřep už nejde, myslím na H12 a jeho 125km boj, nedovedu si pořád tu dálku představit.

 

   

Království za kopec, hlavně ne z kopce říkám si v duchu. Z Tunte na 52km mě ještě pár km směrem vzhůru čekají, ale zas to pokračuje dlouhým kamenitým seběhem do údolí. Občas už je v dálce vidět, či spíše tušit oceán, ale přeci jen ještě to je dlouhá cesta. V Ayagaures na 64km už se stmívá, zdá se to už kousek do konce, ale průstup kamenitým korytem řeky je opravdu očistec. 10km jdete, kamením, cesta žádná, při pokusu o běh hned upadnete, protože ten šutr před vámi je větší než čekáte. 8km před cílem konečně cesta a vidina cíle a rovné půdy pod nohama mě donutí se zase rozběhnout. TB hlásí "Vedeš si skvěle jsi šestnáctej", už jsou vidět světla města, promenáda kolem vyschlé řeky, už vím že to dneska klapne, že to nebude špatný, že to bude naopak docela dobrý, mimo moje nejodvážnější časový plány. Cíl je tady, ani nemůžu uvěřit že se mohu zastavit, sednout si, až je mi snad i líto že už ten neskutečnej výlet k Atlantiku bude končit. Za necelé tři hodinky doráží nezdolán do cíle H12 igelitový pytlík stále za trikem v neskutečném čase 25:30 a já jsem nachystán tento okamžik zvěčnit opět ve formě pohyblivého obrázku který je umístěn ZDE.

Zbývá jen ještě se aspoň dotknout toho oceánu, když už jedu přes půl světa a běžím k němu přes skoro celý ostrov. Je tady, nekonečný a přesto že puchýře v té soli pálí, aspoň na kraj si přeci jen stoupnu. "No já myslím Veverko, že se ti ta Ronda bude líbit, maj tam i kratší trasy kdyby se ti nechtělo do dlouhý" poznamená jen tak jednadvě 12 vstupující do letadla, dožadujíce se přílohy Ona Dnes neboť tam je horoskop pro ženy. Zatímco já jen s obtížemi nastupuji, el professore již téměř zregenerován se těší na nadcházející 24H a spekuluje o pokoření hranice 200km. Animooo!!! 

  5.3.2016 Transgrancanaria Advanced 83km, 14:39:59 M50(!)

 

(P.S. A co mě čekalo za přivítání v práci?)