Píši obec, ale jsou to jen tři domy daleko od sebe na travnaté větrné pláni, jinak bylo vše, co zůstalo po téměř 900 obyvatelích, buldozery srovnáno se zemí. Jel se tudy totiž v 60 letech Závod míru, a vrchnost nechtěla, aby sportovci z bratrských zemí koukali na rozvaliny. My tu máme v Jelení takové indické afterparty s kamarády z našeho letního cestování, v jednom z těchto tří domů se ta indická mise celá upekla.
Zatímco jogíni se oddávají rannímu cvičení v jurtě, vybíhám coby nejogín do těch větrných luk, nikde nikdo, žádný pytlák, žádný migrant, čistá nula. Po silničce si to namířím směrem k Rolavě, nebo Rohlau, obci, kterou potkal stejný osud jako Jelení a jako mnoho jiných. Jen vítr a nekonečné louky. Malá odbočka mě zavede na místo zvané Sauersack, zbytky továrny na zpracování rudy, a zajateckého tábora schované v lese u silnice. Stojím uprostřed rozpadajících se, mechem porostlých betonových konstrukcí, kterými prorůstají stromy, dešťové kapky s ozvěnou dopadají na schody co už dávno nikam nevedou. Uf těžký místo. Nedaleko je památníček 5 rusů. kteří se pokusili z tábora utéct, vzorně udržovaný místními bolševiky. Raději pryč odtud.
Vydám se směrem k hranicím, ó milý Schengene jak dlouho si tě ještě užijeme, je to tak skvělé mít hraniční louži a né závoru. Achtung! Ve Weiterglasshütte na Loipenkreuz je německý turista. "Tópryten" sagt er, "Hallo" říkám, máme asi oba radost, že vidíme živou duši. Běžím podél hranice, cesta je skvěle udržovaná - inu Německo - pěkně se vlní úplně vidím ty krásné běžkařské stopy, kterými je zdejší region protkaný, déšť se mění na sníh a zase zpátky. Musím ale pomalu zpět za jogíny, už mají určitě docvičeno. Tak ještě jednou Achtung Grenze a sbíhám dolů do Jelení. Na obrovské pláni není, jak jinak, ani noha, žádná připomínka života v téhle krajině. Na místě původního kostela postavili potomci obyvatel zvonici, trčí z louky jak další výmluvné torzo.
Jedním z domů, co zbyly, je pekařova "Villa". Místní hirschenstandský pekař to byl totiž koumák, sestrojil si nějaké udělátko, aby mohl péct stále a tak dodávat pečivo ve velkém množství do okolních vesnic, které objížděl se psím spřežením. Vedlo se mu dobře a tak si dokonce postavil 2 patrový výstavní dům naproti své pekárně. Bytelný, rekreantům Ministerstva vnitra se tam líbilo až skoro do přelomu 20 a 21 století. Pak měl Villu potkat stejný osud jako ty ostatní domy. Ale zdá se, že nepotká. Alice a Anbu se stali spolu se svými 2 dětmi po 70 letech prvními čtyřmi stálými obyvateli Jelení. Nepečou sice pečivo, vaří však skvělá indická jídla, postupně opravují "Villu" a snaží se vrátit život do tohoto ztraceného kousku země. Zdá se to skoro nemožné, projekt na celý život, ale nejsou na to sami. Sociální sítě jsou mocné, a tak se vám může stát, že tu třeba potkáte londýnského instalatéra, či brigádnici z Kanady, kteří přijeli pomoct za byt a stravu a žijí tu chvilku v Jelení mezi jeleny."
Je neděle večer a nám nezbývá než opustit tuto komunitní pospolitost, ještě ochutnat poslední pikantní indické sousto, zamířit zpět do velkoměsta a zanechat osadníky v pustině Sudetengau. A v zadním okénku auta jen tma a čerstvý sníh pokrývající místo bývalé pekárny, bývalého kostela, bývalého domu pana starosty, bývalé hasičské zbrojnice, bývalé továrny a bývalého zajateckého tábora. Ale v bývalé pekařově Ville se svítí...
